Kauza otravy dvojitého agenta Sergeje Skripala zamotala kdekomu hlavu. Přes kupící se důkazy se po světě i v Česku stále najde dost lidí, kteří odmítají obvinění, že o vraždu se pokusili agenti Kremlu. Poukazují hlavně na to, že v prostředí tajných služeb si nemůžete být ničím jisti. A právě vyvolání co největší nejistoty a zmatení je podle mnoha odborníků cílem současné kremelské propagandy.
Informační chaos má zakrýt zpackanou operaci Skripal. Šíří ho i čeští politici
8 minut
168 hodin: Kdo šíří pochybnosti v kauze Skripal
Britští vyšetřovatelé a investigativní novináři mají jasno. Sergeje Skripala a jeho dceru se pokusili otrávit agenti GRU Anatolij Čepiga a Alexandr Miškin. Pohádka o turistech jménem Ruslan Boširov a Alexandr Petrov, které v Británii ze všeho nejvíc zaujalo turisticky opomíjené Salisbury, kde byl zrovna v tu dobu čirou náhodou Skripal otráven, je čím dál směšnější.
„Podporuje to řada důkazů. Jejich pasy, jejichž čísla šla po sobě, ale i řada až takových kuriózních zjištění třeba z ruských sociálních sítí, kde se objevují nejrůznější vzpomínky jejich spolužáků na společně strávená léta ve školních lavicích,“ popisuje novinářka Nového deníku Petra Procházková, která se Rusku dlouhodobě věnuje.
„Já jsem opravdu přesvědčen, že britské úřady k dnešnímu dni snesly tolik důkazů o tom, že tito dva muži jsou kmenovými pracovníky GRU, že o tom nelze pochybovat. A to všechno se ještě stalo za jakési asistence nevládních institucí, jak ruských, tak britských, které ustanovily skutečnou identitu těchto lidí a jednoznačně prokázali jejich napojení na ruskou GRU,“ doplňuje ji bezpečnostní expert a bývalý důstojník Úřadu pro zahraniční styky a informace Jan Paďourek.
Kdo věří pohádce
Od chvíle otravy se společnost sledující kauzu rozdělila. Část lidí věří britským vyšetřovatelům, část verzi Kremlu a část zpochybňuje všechno. Zpochybnění britské verze se dopouštěli i někteří čeští politici včetně jedné těžké váhy – prezidenta Miloše Zemana.
„Byl u nás vyráběn a testován novičok, byť v malém množství, a poté byl zničen. Víme kde a víme kdy. A je pokrytectví předstírat, že nic takového nebylo,“ sdělil český prezident světu 3. května o látce použité při otravě, která podle Londýna pocházela z Ruska.
Ruská státní televize si nahrávku na smeč nenechala ujít a domácímu publiku o den později říkala: „Světová média dnes řeší senzační přiznání prezidenta Česka.“ Nebyla sama. „Byly i titulky, že novičok, kterým byl otráven Skripal, byl vyroben v ČR,“ připomíná Procházková.
Ve stejném duchu se krátce po otravě vyjádřil i končící senátor Jan Veleba (SPO). „Západní země zvolily politiku konfrontace bez podložených důkazů a my jsme ji bohužel přijali za svou,“ citovaly ho 2. dubna Parlamentní listy. Jak Zeman, tak Veleba teď týmu pořadu 168 hodin odmítli svá tehdejší slova i celou kauzu komentovat.
Důkazy, důkazy, důkazy…
Dalším politikem, který zpochybňoval britskou verzi, byl poslanec Jiří Kobza (SPD), jehož slova 6. května přinesly Parlamentní listy: „Bez vyšetření motivu a testů byl prý otráven – ačkoliv útok údajně nejjedovatější látkou přežil i s dcerou. Zatím podle mne jde o spekulace, a řekl bych, mediální fabulace. Protiakce, která následovala, hromadné vypovídání ruských diplomatů, byla předčasná a zbrklá.“
Teď byl sdílnější než jeho kolegové a reportérovi 168 hodin odpověděl: „Já jsem to říkal od začátku. Dělejme závěry, až bude uzavřené vyšetřování a britské úřady předloží svoje závěry. Ty předložily, alespoň to tak bylo v médiích. Pakliže to tak bylo, respektuji nálezy britských vyšetřovatelů.“
Do Britů se 26. března v Událostech, komentářích pustil i poslanec Leo Luzar (KSČM): „Co se to tady rozehrává za divadlo, když nemáme žádné důkazy?“ Ještě 3. října tvrdil: „Mě by strašně zajímalo, jak britští novináři zjistí, kdo je agent. Vy víte, kdo je český agent, koho BIS má? Já ne. Znáte agenta CIA?“
A teď Luzar stále trvá na svém: „Takový amaterismus. Pokud to nebude potvrzeno, opravdu potvrzeno, tak se bojím, že to je pouze nějaká hra, která má na media něco ukázat, něco objasnit.“
Nic není pravda
Představa, že nic není potvrzeno a žádné důkazy nejsou věrohodné, je přitom základním stavebním kamenem kremelské snahy o vyvracení verze britských vyšetřovatelů a investigativních novinářů. „Vy vnášíte nejistotu mezi čtenáře a diváky tím, že přinášíte řadu úplně jiných informací. Celé to tak jako zamotáte a znevěrohodníte a tím pádem vznikne pocit, že všechno je tak trochu jinak a není možné ničemu věřit,“ popisuje to Procházková.
Politolog Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy s dlouhodobým zaměřením na Rusko Michael Romancov k tomu dodává: „Pokud se zpochybňuje fakt, že Země je kulatá, tak samozřejmě důkaz, který by akceptovali všichni v této nebo i jiné kauze, nikdy přinesen nebude.“
Poukazuje tím na strategii, ke které se Kreml uchyluje už minimálně pět let, totiž přehltit informační prostor co největším množstvím vzájemně se popírajících verzí všech událostí. Cílem není šířit vlastní verzi, ale vyvolat dojem naprostého chaosu, v němž nezbývá čas na ověřování fakt a rozlišování pravdy od lži. V takovém světě se lidé přestanou o veřejné dění zajímat, nebo propadnou konspiračním teoriím. Obojí autoritářským vládcům vyhovuje a naopak oslabuje demokratický systém.
Obecně se této strategii říká hybridní válka. Ta se stala ruskou doktrínou v roce 2013 krátce po nástupu Valerije Gerasimova do funkce náčelníka generálního štábu ruských ozbrojených sil. Ten vyzval ke změně způsobu vedení boje. Vycházel z názoru, že takzvané arabské jaro nebo barevné revoluce v postsovětských republikách byly výsledkem cíleného vedení války nového typu ze strany Západu a především Spojených států.
„Široké uplatnění našly asymetrické akce,“ napsal Gerasimov při publikaci svého referátu ve Vojensko-průmyslovém kurýru a pokračoval: „K nim se vztahuje použití speciálních jednotek a vnitřní opozice za účelem neustále fungující fronty na celém území protivníka a také informační činnost, jejíž formy a způsoby se neustále zdokonalují.“
Dospěl k tomu, že pokud chce Rusko držet a posilovat velmocenské postavení, musí vést konflikty stejným způsobem. Poměr nevojenských a vojenských nástrojů stanovil na 4:1 ve prospěch nevojenských.
Objetí extrémů
Otázkou zůstává, proč se k této ruské doktríně připojují i někteří lidé na Západě. „Není žádné tajemství, že v Česku máme politické formace, respektive jednotlivce, kteří dávají jednoznačně najevo, že nevěří našim orgánům, například policejním nebo soudním, že nevěří našim spojencům a z nějakého důvodu naopak věří Rusku a Vladimiru Putinovi,“ vysvětluje Romancov.
Takoví lidé jsou po celé Evropě i ve Spojených státech. Nejčastěji se hlásí ke stranám považovaným politology za krajní levici i krajní pravici.
Co zdánlivě různorodé politické síly spojuje, shrnul už předloni v Událostech, komentářích anglo-ruský novinář Peter Pomerantsev, který dlouho působil v ruských médiích: „Je tady mnohem větší trend, který to celé sjednocuje a díky čemuž se stávají spojenci z Putina, Orbána, ale možná i některých politiků v této zemi. Jsou to přirození spojenci, protože všichni stojí proti liberálnímu mezinárodnímu řádu. Nemají ho rádi, ať už jsou to nacionalisté, nebo libertariánští kapitalisté, anarchisté nebo krajní levice. Všude jsou na vzestupu a mají přirozený instinkt být a pracovat spolu.“
