Život v Izraeli, který slaví 70 let existence, je více bezprostřední a neformální než ten v Česku. Lidé jsou ale frustrovaní vleklým konfliktem a touží po míru. V rozhovoru pro web ČT24 to uvedla Češka Pavlína Šulcová, která strávila v židovském státě téměř celou dekádu. „Situace je na obou stranách velmi citlivá, mediálně znásilňovaná a na všech stranách politicky zneužívaná,“ říká Šulcová. Vůči možným útokům už prý trochu otupěla. Sama zažila raketové útoky, kdy sirény vybízely k útěku do krytu – v Tel Avivu mají lidé 90 vteřin, u hranic s Gazou je to ale pouhých 15 sekund.
„Vůči možným útokům jsem trochu otupěla. Život musí jít dál,“ říká Češka, která žila v Izraeli
Studovala jste politologii se zaměřením na Izrael – proč právě tato specializace?
To do jisté míry souvisí s mými židovskými kořeny. V době, kdy jsem hledala téma svojí bakalářské práce, jsem zároveň znovuobjevovala svoji židovskou identitu a ty dvě cesty se protly na tématu Izrael. Izraelci navíc v roce 1992 přijali dost bizarní reformu volebního systému – přímou volbu premiéra, která přilákala pozornost světových politologů, ale v Čechách o tom nikdo moc nepsal ani nevěděl.
Tak jsem se toho chytla a během magisterského studia pak pokračovala studiem konfliktních linií v izraelské společnosti a jejich vlivu na stranický systém. Když jsem se do Izraele přestěhovala, často jsem se smála, že po teoretické stránce všem těm problémům rozumím, ale v praxi je to mnohem komplikovanější.
GALERIE
Každodenní život v Tel Avivu
Jak vzpomínáte na svoje studium v Izraeli?
Studovala jsem rok na univerzitě v Haifě v rámci magisterského studia. Předtím jsem byla v Izraeli dvakrát na kratších poznávacích cestách. Poprvé jsem zažila život na kampusu a bydlení na koleji. Haifa si zakládá na tom, že je multikulturní a relativně sekulární. Část městské hromadné dopravy narozdíl od jiných měst funguje i v sobotu. Mezi studenty je velký počet izraelských arabů a drůzů. V mezinárodním programu, který jsem absolvovala, bylo také hodně studentů z USA, ale i z různých evropských zemí.
V Haifě žije také hodně židovských přistěhovalců z bývalého Sovětského svazu a v některých částech města jsou vývěsní štíty obchodů v azbuce. Jako někdo z postkomunistické země jsem k tomu byla nejdřív rezervovaná, ale brzy jsem pochopila, kdo jsou to „ruští“ Židé a že s nimi mám možná víc společného, než si myslím.
Na koleji jsem měla pět izraelských spolubydlících – z Ukrajiny, Běloruska, Azerbajdžánu, Argentiny a Maroka. Už jen soužití s nimi mi pomohlo pochopit, jak je izraelská společnost heterogenní a zároveň má řadu tmelících momentů. Pro mě tedy ten rok nebyl jen o studiu, ale i o poznávání běžného života a různých komunit.
Pokud jde o multikulturní společnost, je pravda, že imigranti, i někteří z těch židovských, to mají v Izraeli těžké?
Izrael je přistěhovalecká země a všichni, kteří mají tzv. právo návratu – minimálně jeden z jejich prarodičů byl Žid –, získají automaticky izraelské občanství a mají nárok na státní podporu v rámci absorpce, tedy sociální a zdravotní pojištění, daňové úlevy, možnost studia a podobně. Stát má různé nástroje, jak novým imigrantům pomáhat.
Přistěhovalecké vlny se liší svým charakterem – například takzvanou německou aliju ve 30. letech tvořila vzdělaná a bohatá elita, oproti tomu Židé z Etiopie často neuměli číst a psát a jejich postavení je dodnes nelehké. Mění se také role státu. V 50. letech byla absorpce obyvatelstva centrálně řízená, v dnešní době převažuje individuální přístup a větší volnost.
Pokud se ale někdo do Izraele přistěhuje v dospělém věku, s omezenou mírou znalosti hebrejštiny, bez rodinného zázemí a vazeb ze školy či armády, může často narazit a hledání relevantní práce může trvat i několik frustrujících měsíců. Proto existují i různé nevládní programy, které se snaží novým „olim“ poskytnout síť kontaktů a najít jim tak kvalifikované zaměstnání. Více než personální agentury v Izraeli v tomto směru fungují osobní známosti a takzvaný vitamín P: protekce.
Výše uvedené se týká legálních přistěhovalců. V Izraeli je ale také značné množství nelegálních přistěhovalců, uprchlíků z Afriky a gastarbeiterů z Filipín. Jejich postavení je mnohem komplikovanější a je to jedním z ožehavých témat současné vlády, která plánovala hromadnou deportaci, nicméně pod tlakem veřejnosti toto rozhodnutí pozastavila a přehodnocuje.
Jaký vliv mají v Izraeli ortodoxní židé?
Izraelská ortodoxie je široký pojem – jedná se o velmi heterogenní skupinu obyvatelstva. Míra zbožnosti by se dala znázornit pomocí kontinua, kdy na jedné straně bude sekulární Žid a na druhé ultraortodoxní. A všechno mezitím jsou různé varianty židovství.
Aby to ale nebylo tak jednoduché, někteří ortodoxní Židé jsou národně uvědomělí a jiní naopak odmítají existenci státu Izrael, protože ten má být obnoven až s příchodem mesiáše. Příslušnost ke konkrétním rabínům či směrům se odráží i v politickém a stranickém systému a zde se projevuje i zmíněný vliv ortodoxie v podobě jazýčku na vahách. V současné vládě je několik náboženských stran, někdy ale preferují do vlády nevstoupit.
Vzhledem k fragmentaci Knesetu (izraelský zákonodárný orgán, parlament – pozn. red.) jsou i hlasy malých stran rozhodující a legislativa tak prochází díky jejich tiché podpoře. Na oplátku získávají představitelé náboženských stran finanční podporu pro své komunity a náboženské školy. Nutno také dodat, že v Izraeli neexistuje odluka církve a státu, a rabinát, který je v rukou ortodoxie, má tak velký vliv ve všech osobních záležitostech židovské populace, jako jsou svatby, rozvody či pohřby. To samozřejmě vzbuzuje nelibost mezi sekulární částí společnosti, umocněnou skutečností, že studenti náboženských ješiv nemusí do armády.
Pracovala jste na velvyslanectví České republiky v Izraeli. Jak Izraelci vnímají vzájemné vztahy s Českem?
Česká republika má v Izraeli dlouhodobě dobré jméno. Ne všichni Izraelci vědí, po kom je pojmenováno Cafe Masaryk a ti mladši si často TGM pletou s Janem Masarykem, ale všichni vědí, že Československo pomohlo Izraeli během války o nezávislost, znají české pivo, rádi cestují do Prahy a pokaždé, kdy se Česká republika nějak oficiálně postaví za Izrael, chodí na velvyslanectví děkovné dopisy. Po jednom hlasování v OSN dokonce jeden z kolegů, který šel druhý den k místnímu zubaři, dostal ošetření zdarma.
Když jste žila v Izraeli, hodně jste fotila život v Tel Avivu. Vybavujete si nějakou situaci, vjem, nebo člověka, kterého jste potkala, jehož příběh by vás zasáhl?
Jedna z mých sérií se jmenuje Wingmen a jedná se o sérii portrétů československých pilotů a leteckých mechaniků, kteří se podíleli na legendární československé pomoci Izraeli v roce 1948. Setkala jsem se tak s několika velmi zajímavými osobnostmi s často až neuvěřitelnými osudy. Jedním z nich byl Jehuda Parma, který byl styčným důstojníkem celé operace „Důvěrné Izrael“. Jeho vyprávění o tom, jak se s tatínkem a bratrem brodili sněhem na Sibiři, aby mohli narukovat do Československé armády, mi přišlo nad kávou a zákuskem v prosluněném bytě na předměstí Tel Avivu úplně surrealistické.
O takové osudy ale v Izraeli není nouze. Podílela jsem se například také na projektu Post Bellum, který dokumentuje osudy Čechoslováků pro Paměť národa. Nezapomenu na příběh Růženky Brosslerové, která přežila holocaust. Vyprávěla, jak po příjezdu do Osvětimi nafasovala boty a byly to její první boty na podpatku. Vybavil se mi moment, kdy jsem dostala se vší slávou svoje první lodičky já.
Máte nějaké místo, kam se jako fotografka vždy ráda vrátíte?
Mám v Izraeli spoustu míst, kam se ráda vracím – nejen jako fotografka. V rámci projektu TLV24 jsem se ale průběžně vracela na několik telavivských míst a snažila se zachytit, jak se mění během dne. Kromě pláže to byl třeba trh Carmel, náměstí Habima, kiosek na ulici Ben Jehuda nebo náměstí Dizengof.
To poslední místo momentálně prochází rekonstrukcí s cílem vrátit náměstí do původní podoby z 30. let, kdy ho tvořil velký kruhový objezd lemovaný funkcionalistickými stavbami podle principů stylu Bauhaus. Tak na to jsem zvědavá, až to bude hotové. Jinak se samozřejmě vždycky ráda vracím k moři. Ne nutně kvůli slunění a koupání, ale jeho přítomnost je pro duch města a telavivskou lehkost bytí zásadní.
Jak vůbec vypadá každodenní život v Izraeli? Je v něčem zásadně odlišný od toho v České republice?
Zásadní odlišnosti a kontrasty najdete mezi různými městy v samotném Izraeli. V pátek večer a v sobotu se v Jeruzalémě všechno zastaví a lidé dodržují šabat, zatímco v telavivské kavárně člověk nenajde volné místo k sezení. Do ultraortodoxní čtvrti Mea Shearim je radno obléknout se cudně, jednou z největších akcí roku v Tel Avivu je gay pride…
Oproti České republice je v každém případě život v Izraeli více bezprostřední a velmi neformální. To, že většinu roku člověk chodí v sandálech a jezdí do práce na kole, v tom možná hraje roli. Izraelci jsou také optimističtější, umí se radovat, ale umí se také rvát o svoje místo na slunci. Češi pak někdy působí jako knedlíci, kteří raději najdou několik důvodů, proč něco není třeba ani zkoušet.
Napětí mezi Izraelci a Palestinci čas od času stoupá, případně propukne až v otevřený konflikt. Zažila jste i tyto „temné chvíle“, jak se pak mění život běžných lidí?
Často se říká, že ač na severu či jihu lítají rakety, v Tel Avivu si lidé v klidu pojíjejí kávu a žijí ve svojí bublině. Zažila jsem tři války, vojenské operace mezi Izraelem a Gazou. Během dvou posledních rakety z Gazy doletěly až na Tel Aviv a bublina tak praskla. Izrael má naštěstí protiraketový systém Iron Dome, který útočné rakety dokáže včas sestřelit. Přesto se ale člověk musí jít schovat do krytu, když se rozezní poplašná siréna. Několik týdnů po konfliku sebou většina lidí cukne, když kolem projede ambulance, která houká podobně.
Je důležité si uvědomit, že téměř každý přišel o někoho blízkého, ať už v některé z válek, během povinné vojenské služby nebo během teroristického útoku. Nejtemnější den je v tomhle směru Jom Hazikaron, kdy v celé zemi zazní siréna – tentokrát smuteční, lidé se zastaví a věnují památce padlým dvě minuty ticha. Celý den probíhají pamětní ceremonie, v televizi se vysílají dokumentární filmy a i věčně pulzující Tel Aviv se promění v město duchů. Několik let se v Tel Avivu koná i společná ceremonie pro oběti na obou stranách izraelsko-palestinského konfliktu.
Jaký je přesný postup, když dojde na raketový útok? Existuje nějaký systém varování – kromě zmíněných sirén? A jak se lidé dozvědí, že nebezpečí pominulo?
V Izraeli funguje systém civilní obrany. Většina společnosti prošla vojenskou službou a část je v aktivní záloze, to znamená, že v krizových situacích všichni vědí, jak se chovat. Stát průběžně distribuuje plynové masky, provádí pravidelná cvičení a věnuje se krizovému řízení. Informace se k občanům dostanou přes média nebo poštou.
Existuje například i aplikace, která informuje o raketových útocích. To, kolik času kdo má na evakuaci, kde se zrovna nachází. V Tel Avivu je to 1,5 minuty, ale na hranici s Gazou ve Sderot mají Izraelci pouze 15 sekund. Proto mají zpravidla kryt přímo v domě. Poté, co dozní siréna, se čeká pár minut a nerozezní-li se nová, je možné kryt opustit.
Byla chvíle, kdy jste se skutečně bála o život?
Během mojí první cesty do Izraele v roce 2004 došlo k teroristickému útoku v autobusu asi 200 metrů od hotelu. To bylo moje první setkání s tehdejší realitou druhé intifády. Od té doby se situace relativně uklidnila a já vůči možným útokům a nebezpečí trochu otupěla. Když se nějaký útok stane na místě, kde se člověk běžně pohybuje, tak vás samozřejmě zamrazí. To ale není důvod přestat vycházet nebo chodit jinudy. Každý vám řekne – život musí jít dál.
V Izraeli musí kvůli složité bezpečnostní situaci na vojnu i ženy. Jak to probíhá a jak ženy tuto svou povinnost vnímají?
Vojenská služba je povinná od 18 let – pro muže na tři roky, pro ženy na dva. Zbožné ženy mají jako alternativu možnost absolvovat civilní službu, studenti náboženských ješiv mají, jak už bylo rečeno, výjimku a do armády nemusí. Většina Izraelců tuto povinnost bere se samozřejmostí. Není to lehké období – pro samotné vojáky, ale i jejich rodiny. Teprve po vojně jdou Izraelci studovat vysokou školu, často mezitím cestují po světě, aby si vyčistili hlavu.
Služba v armádě je ale také tmelícím obdobím. Vznikají zde přátelství na celý život, profesní vazby a příležitosti do budoucna. Postavení žen v armádě se mění, v minulosti vykonávaly kancelářské práce, s rostoucí emancipací dnes některé slouží i jako pilotky u letectva.
V souvislosti s teroristickými útoky v Evropě často zaznívá termín „izraelizace národní bezpečnosti“. Židovský stát je kladen za vzor mimo jiné v otázce nošení zbraní civilisty. Jak to v Izraeli funguje, je to skutečně účinný systém? Jak jste vnímala skutečnost, že lidé, které potkáváte na ulici, jsou pravděpodobně ozbrojení?
Izrael dlouhodobě čelí hrozbě teroristických útoků a stát byl nucen přijmout řadu bezpečnostních opatření, která vycházejí z nechtěné praxe. Během druhé intifády docházelo i k několika explozím za den. To, že je teď situace klidnější, neznamená, že útoky nikdo nechystá. Hnutí Hamás například soustavně buduje sofistikované tunely s cílem útočit na Izrael z Gazy. Izraelské bezpečnostní složky mají řadu mechanismů, jak útokům předejít a zabránit. Mají taky důmyslný systém krizového řízení, když už k něčemu dojde.
Tunel vedoucí z pásma Gazy do Izraele (říjen 2013)
Charakter útoků se v poslední době ale také mění. Místo explozí či logisticky náročnějších operací dochází k útokům jednotlivců, kteří neřízeně střílí do lidí, najedou autem do davu nebo někoho pobodají nožem. Takové chování se nedá předem příliš odhalit a během jedné z intenzivnějších vln násilí bylo tématem právě to, jestli by lidé, kteří mají zbrojní pas, měli zbraň nosit a případně ji použít.
Rozdíl proti Evropě je, že většina Izraelců umí zbraň díky službě v armádě používat a ví, jak se v krizových situacích chovat. Přesto tato diskuse vzbudila rozpaky a nevoli. Každopádně na skutečnost, že na ulici potkáváte vojačky se samopalem, si člověk zvykne během prvního týdne.
Jak jsou lidé spokojení s politikou premiéra Benjamina Netanjahua, který je v Izraeli dlouhodobě „mužem číslo jedna?
Benjamin Netanjahu má silnou voličskou základnu a věřím, že jeho voliči jsou jistě spokojeni s tím, že je dlouhodobě ,mužem číslo jedna‘. V mém okolí je však realita dost jiná a podobně jako v různých světových volbách se projevuje sociální bublina a fakt, že nikdo z vašich známých Likud nevolil a všichni si přáli změnu. Přesto se stal Netanjahu premiérem a část společnosti má pocit frustrace nejen kvůli jeho politice, ale také kvůli korupčním skandálům, kterým čelí.
Jak teď Izraelci prožívají oslavy 70 let svého státu?
Někteří letos vnímají oficiální ceremonie a oslavy s rozpaky, ať už kvůli nacionalistické rétorice některých politiků, míře nevkusu či objemu vynaložených financí. Obecně však Izraelci prožívají oslavy Dne nezávislosti s radostí a každoročně slaví ohňostrojem a grilováním.
Během těch let, co jste v Izraeli žila, jste se pravděpodobně bavila s běžnými Izraelci či Palestinci o politice a nekonečném konfliktu. Vidí lidé do budoucna nějaké řešení?
Většina lidí v mém okolí je z politiky a nekonečného konfliktu frustrovaná a přála by si mír. Ač jsem mluvila o optimismu, v tomhle ohledu ho možná trochu ztrácí. V minulosti se uskutečnila řada jednání a mírových iniciativ, která vždy z nějakého důvodu ztrostkotala, a vidina nějaké změny či obměny politického vedení je v nedohlednu. Situace je na obou stranách velmi citlivá, mediálně znásilňovaná a na všech stranách politicky zneužívaná. To není uplně podhoubí k řešení složitého a zacykleného konfliktu, obzlášť v době, kdy na celém světě vítězí populismus a snaha o instantní řešení.
Znáte nějaké Izraelce a Palestince, kteří spolu dobře vycházejí, nebo je situace v tomto ohledu skutečně bezútěšná?
Samozřejmě, že existují Izraelci a Palestinci, kteří spolu dobře vycházejí, a navzdory mediálnímu obrazu soužití na úrovni mezilidských vztahů v řadě případů funguje. Věřím, že v tom je naděje. Jde ale o běh na dlouhou trať a často také tanec mezi křehkými vejci.
Co byste na závěr doporučila Čechům, kteří se vydají do Izraele studovat či dlouhodobě žít?
Doporučuji se na Izrael dívat v jeho komplexnosti a nevidět vše jen černobíle. Je to neuvěřitelně zajímavá země a každý si tu přijde na své. Od archeologie, historie, náboženství, přes umění, hudbu, současný tanec, po skvělé jídlo, pozorování migrujících ptáků či investování do nových technologií. Určitě stojí za návštěvu a jistou míru trpělivosti při bezpečnostních kontrolách na letišti.
Vystudovala politologii se zaměřením na Izrael na Karlově Univerzitě v Praze a v rámci mezivládního stipendia absolvovala roční studijní pobyt na Univerzitě v Haifě. Na podzim 2008 přesídlila do Izraele a následujících deset let žila v Tel Avivu, kde působila na obchodním a kulturním oddělení Velvyslanectví České republiky a následně v Českém centru Tel Aviv jako zástupkyně ředitele.
V Izraeli vystudovala obor fotografie a grafický design. Věnuje se pouliční a dokumentární fotografii a vytvořila několik sérií např. o československých pilotech a leteckých mechanicích The Wingmen nebo Řekni mi, co jíš o Izraelských veganech. V Praze vystavovala rovněž projekty Telavivské lavičky nebo TLV24, oba dokumentující každodenní život v Tel Avivu.
Pavlína Šulcová