Soud v Haagu přikázal Rusku okamžitě zastavit vojenské operace na Ukrajině

„Ruská federace musí okamžitě pozastavit své zvláštní vojenské operace, které začala 24. února 2022,“ píše v rozhodnutí předsedající soudkyně Joan Donoghueová. Pro rozhodnutí se vyslovilo 13 z 15 soudců Mezinárodního soudního dvora, proti byli soudci z Ruska a Číny.

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj rozsudek přivítal a označil jej za „naprosté vítězství“. „Ukrajina dnes (ve středu, pozn. red.) získala naprosté vítězství ve své kauze proti Rusku u Mezinárodního soudního dvora,“ napsal na Twitteru. „Příkaz je podle mezinárodního práva závazný. Rusko se jím musí okamžitě zařídit. Ignorováním příkazu se Rusko dostane do ještě větší izolace,“ dodal.

Rozhodnutí soudního dvora je pro členské státy OSN závazné. V případě neuposlechnutí může soud věc přednést před Radu bezpečnosti OSN, tam má však Rusko právo veta.   

Moskva opakovaně ospravedlňuje svůj útok na Ukrajinu mimo jiné tím, že Kyjev údajně utlačuje rusky mluvící obyvatelstvo na východě Ukrajiny. Šéf Kremlu Vladimir Putin v tomto smyslu hovoří o „genocidě“, což však zahraniční činitelé i pozorovatelé odmítají jako nepatřičné. Proti takovému zdůvodnění se ohradil rovněž Kyjev, který tvrzení označuje za smyšlené.

Ukrajina svou stížnost k soudu opřela o Úmluvu OSN o zabránění a trestání zločinu genocidy z roku 1948, kterou Rusko a Ukrajina ratifikovaly a která umožňuje státům projednat svoje neshody právě před Mezinárodním soudním dvorem.

Rusko, jehož vojáci pokračují v ostřelování a bombardování ukrajinských měst, se minulý týden nezúčastnilo stání soudu a ukrajinskou stížnost označilo za absurdní. V psaných argumentech, které soudu předložilo, pak uvádí, že soudní dvůr v Haagu v tomto sporu nemůže rozhodovat a že v úmluvě OSN o genocidě není nic, co by zakazovalo použití síly.

Problém rozsahu jurisdikce

Podle Milana Lipovského z katedry mezinárodního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy je otázkou dokazování nejen to, zda byla naplněna objektivní stránka daného válečného zločinu, ale také subjektivní stránka, tedy zda to bylo spácháno úmyslně, a také další náležitosti znaků skutkových podstat těch válečných zločinů, jak je definuje římský statut Mezinárodního trestního soudu. „Nicméně další problém je také v rozsahu jurisdikce. Rusko ani Ukrajina totiž nejsou smluvními stranami římského statutu, což je zakládající smlouva právě Mezinárodního trestního soudu.“

„Ale to se dalo obejít a Ukrajina té možnosti využila tím, že využila zvláštní mechanismus podle článku 12 odstavce 3, kdy aniž by se stala smluvní stranou, tak přijala jurisdikci. Ona to udělala už v roce 2014, v souvislosti s předchozí krizí, tedy obsazením Krymu a původním konfliktem na Donbasu, kdy se 'odtrhly' ty regiony. Ukrajina jurisdikci přijala pro účely válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. A v tomto vlastně druhém prohlášení, kterým tu jurisdikci akceptovala, tak odstranila časové omezení konce toho souhlasu. Díky tomu má Mezinárodní trestní soud jurisdikci nad potenciálními válečnými zločiny a zločiny proti lidskosti, které se na ukrajinském území dějí i v té současné krizi,“ vysvětlil Lipovský.