Životní příběh Miroslava Liškutína v mnohém odráží osud Československa. Narodil se 23. srpna 1919 do právě vzniklé první republiky, doma jej vychovali v duchu sokolství a lásky k národu. Po vyhlášení protektorátu tak dlouho neváhal, zda zůstat ve vlasti, nebo za ni bojovat v zahraničí, kde možná zaplatí životem. V Britském královském letectvu (RAF) patřil k nejnasazovanějším pilotům. Po válce se do Československa vrátil na pouhé tři roky, než musel emigrovat před perzekucemi komunistického režimu. Na uznání v rodné zemi tak musel čekat více než čtyři desetiletí. V pátek by Miroslav Liškutín oslavil 100 let.
Nebe fascinovalo Miroslava Liškutína odmalička. Se zaujetím pozoroval ptáky kroužící po obloze, jejich létání v houfu, aniž by se srazili. Jeho záliba byla tak silná, že se jako malý chlapec rozhodl chovat holuby. A možná právě tehdy se v něm zrodila jeho největší touha, která jej provázela celý život. Dívat se na svět z výšky mezi mraky. Stát se letcem.
K dosažení jeho snu mu paradoxně pomohla hrozba, která byla v Československu čím dál citelnější. Vedle mladé republiky se začalo formovat Hitlerovo Německo a bylo jasné, že sousední slovanská země bude jeho vůdci stát v cestě jeho plánů, které nutně zahrnovaly válku. Československo se tak začalo na konflikt připravovat, budovalo pohraniční opevnění, obyvatelé nacvičovali, jak se bránit plynovým útokům a bombardování, rozšiřovala se armáda. Jedním z hlavních plánů bylo najít tisíc nových pilotů, kteří by zemi před Německem bránili.
Mezi nimi se přihlásil i mladý a dychtivý Miroslav Liškutín z Jiříkovic na Brněnsku. Letecký výcvik na letištích ve Slatině a Olomouci zpomalila mnichovská dohoda, pokračoval ale až do 16. března 1939, dne vyhlášení zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Po tomto osudovém dnu dostali studenti letecké školy diplomy a odjeli domů.
Nacisté se snažili Čechoslováky zlákat do Luftwaffe
Českoslovenští piloti patřili mezi špičky. Přestože technicky bylo letectvo na nižší úrovni než to německé, před válkou Čechoslováci Němce pravidelně poráželi v akrobatických soutěžích. Po obsazení státu je proto nejprve chtěli získat na svou stranu. „Němci si byli vědomi jejich schopností a nabízeli jim služby v Luftwaffe. Neznám ale jediný případ, kdy by někdo, mimo těch německé národnosti, třeba ze Sudet, že by někdo z pilotů do Luftwaffe vstoupili,“ uvedl historik František Hanzlík z Univerizity obrany.
I v Liškutínovi zůstal proti okupantům zakořeněný odpor. Odhodlání sdílel i s dalšími letci, se kterými se rozhodl odejít ze země a připojit se k zahraničním armádám. „Shodujeme se, že do roka bude válka. Tak aby bylo jasno, nemělo by smysl něco si nalhávat, ale budeme to my, kdo tam bude muset jít. Byl by to hrozný sebeklam namlouvat si, že cizí lidé půjdou dobrovolně umírat za československé zájmy,“ napsal Liškutín v knize Vzpomínky jednoho letce.
Francouzi ho překvapili odporem k válce
Hranici s Polskem překonal 20. dubna 1939. Polská armáda ale se vstupem Čechoslováků do armády otálela, a to i kvůli dřívějším sporům o území Těšínska. Rozhodl se proto vstoupit do francouzské cizinecké legie, proslulé tvrdými podmínkami při výcviku. Na rozdíl od většiny zahraničních vojáků v legii měl štěstí, nebyla mu sebrána hodnost, a nemusel tak sloužit od píky jako vojín.
Na působení ve Francii přesto nevzpomínal rád. Zarážel ho rezignovaný přístup francouzských vojáků k obraně vlasti. „Jejich postoj k válce byl neuvěřitelný, naprosto vlastizrádný. Záložníci a mladí odvedenci stále mluvili proti obraně a souhlasili s možností porážky i německé okupace Francie. Když se blížil pád Paříže, tito lidé jen krčili rameny,“ vzpomínal.
Tento pohled československých vojáků podle Hanzlíka vycházel hlavně z nepochopení dobového a místního kontextu. „Bylo to dvacet let po první světové válce. Francie se z ní ještě vůbec nevzpamatovala, nebyla tam jediná rodina, kde by někdo nepadl. U Francouzů byla první světová válka a její důsledky tak katastrofální, že pro ně byla válka něco úplně nepředstavitelného,“ přiblížil.
Nedlouho po zahájení bojů proti Německu tak Francie kapitulovala a českoslovenští letci se dostali do svízelné situace. Pokud by padli do rukou Němcům, nejednali by s nimi jako s válečnými zajatci, ale jako příslušníky protektorátu by je považovali za velezrádce. Liškutínovi se však podařilo v Bordeaux dostat na polskou loď, která ho odvezla do Británie.
Galahad v kokpitu
Právě v Anglii našel Liškutín to, co mu tak chybělo ve Francii. Odhodlání bojovat. „Když tehdy v červnu a červenci 1940 připluli českoslovenští letci do britských přístavů, byli viditelně ve špatném stavu. Unavení, demoralizovaní lidé plní pochyb, zda je vůbec možné Hitlerovo Německo porazit. Ale našli zde klidný národ a Churchillovu vládu připravené k dalšímu boji,“ napsal Liškutín.
Po pozemním výcviku se tak mohl konečně zapojit do bitvy o Británii. Nejprve se svým Spitfirem naváděl spojenecké bombardéry, které v nočních mracích často Británii přelétli a s prázdnými nádržemi pak skončili nad Irským mořem. Díky záchraně poškozeného bombardéru a zahnání tří nepřátelských stíhaček, které se na stroj chystaly zaútočit, si Liškutín u Angličanů vysloužil přezdívku Sir Galahad, odkazující na bájného rytíře krále Artuše.
Během druhé světové války se mu podařilo sestřelit nejméně jedno nepřátelské letadlo a raketu V1. Účastnil se vylodění v Normandii, jako první pilot během Dne D pravděpodobně přistál na osvobozené francouzské půdě. Patřil k vůbec nejvíce nasazovaným letcům, na své konto si připsal více než 130 letů nad nepřátelským územím a 465 operačních hodin.
Podle Hanzlíka mělo zapojení československého letectva do britské armády velký význam. „Británie byla z hlediska personálu naprosto vyčerpaná. Pro ně byla každá ruka dobrá. Našich pilotů bylo v bombardovacích perutích kolem tří set, nejen pilotů, ale i navigátorů, bombometčíků, radistů. U dalších perutí to byly téměř další dvě stovky pilotů a mechaniků. Byla to významná pomoc,“ vysvětlil historik.
Působení u RAF vyneslo Liškutínovi nejen armádní úspěchy. V říjnu 1942 se oženil s Angličankou Daphne Joyce Osgoodovou, se kterou měl později i dva syny. S ní se po konci války vrátil do Československa, kde byl nejprve oslavován jako hrdina. Spolu s 313. perutí se přesunul na brněnské letiště ve Slatině a vrátil se tak do milovaného rodného kraje.
Na každého pilota měli zpravodajci spis
Že je ve vlasti jiná situace, než byla před válkou, mnozí letci tušili ještě před návratem domů. Už v lednu totiž vzniklo Obranné zpravodajství pod vedením Bedřicha Reicina, které v československé armádě hledalo oponenty komunistické strany. „Ještě než se vrátili, tak už je kádrovali a získávali o nich informace. Jakmile byl někdo jednou na Západě, tak pro ně byl podezřelý a potencionální špion,“ přiblížil Hanzlík.
S únorovým převratem se pak nad československým nebem nadobro zatáhla mračna. „Kořen všeho zla je únor 1948. Není pochyb, že to byla historická katastrofa obrovských rozměrů. Nejen nová ztráta svobody a nezávislosti, ale také údobí odchýlení se od přirozeného vývoje národa,“ napsal později. Piloti, kteří během války bojovali za vlast na Západě, se stali pro nový režim nežádoucí. Po únoru Liškutína, stejně jako ostatní letce, kteří se oženili s Angličankami, velitelé odeslali na dvouměsíční dovolenou. Fakticky ale šlo o propuštění z armády.
Manželce s dětmi se v dubnu podařilo odcestovat zpět do Anglie, i přesto hledal propuštěný pilot ve vlasti práci bez nutnosti vstupu do komunistické strany. Nakonec však musel republiku také opustit, do Rakouska se přebrodil přes hraniční řeku Dyji. Ve vlasti mu hrozilo vězení a politický proces. Před zatčením ho zachránilo varování kamaráda. „Řada z pilotů se rozhodla, že odejde do exilu, někteří uletěli i s letadly. Čím více se jich dostávalo pryč, tím tvrdší pak byla perzekuce proti těm, co tu zůstali,“ řekl Hanzlík.
Zatímco doma byl letec stíhaný za zběhnutí z armády, zločin přípravy úkladů proti státu a vojenskou zradu, v zahraničí se snažil zabezpečit mladou rodinu. Poválečná Anglie trpěla vysokou nezaměstnaností, a proto se musel před návratem na oblohu naopak sklonit k zemi. Na živobytí vydělával na místní farmě, kde sbíral jahody.
„Situace byla složitá. Ale je faktem, že všichni, kteří tam odešli, se velmi dobře vypracovali, ať už v civilním zaměstnání, nebo u letectva. Neznám jeden jediný případ, že by v tomto ohledu měli problémy, byli to skutečně schopní lidé,“ uvedl Hanzlík.
Do výšek se Liškutín nakonec vrátil, a znovu jako pilot RAF. Začal v Anglii, na Středním východě i na severu Afriky vyučovat létání. Po odchodu z armády učil studenty ovládat stroje na civilní letecké akademii, posledních pět let letecké kariéry strávil výcvikem dopravních pilotů v Zambii.
Po sametové revoluci se mohl po dlouhých 42 letech opět vrátit do rodné země. Od ministra obrany přijal povyšovací dekret na plukovníka letectva ve výslužbě. V roce 2017 jej prezident Miloš Zeman jmenoval do hodnosti generála. Celkem byl oceněn 17 československými a britskými řády, včetně medaile Za chrabrost a Československého válečného kříže. Z rukou britské královny přijal Air Force Cross. Miroslav Liškutín zemřel v 98 letech v Anglii, která se mu po emigraci stala druhým domovem.
