„Chci dělat to, co mi dává smysl.“ Mladý podnikatel v Brně rozdává kávu jen za dobrý skutek

Proč jste se rozhodl pro tento podnik?

V životě chci dělat především to, co mi dává smysl, co mě baví, co mě naplňuje, a DobroKáva má nádhernou atmosféru. Já si tam každý den chodím stoupnout třeba na půl hodinky, na hodinku poslouchat příběhy lidí, jaké dobré skutky udělali. Jaké se chystají udělat. Takže i mě to nesmírně naplňuje. Ale zároveň jsem chtěl část toho, co se mi daří vydělávat, dát zpět do společnosti.

Dosud jste do toho dal zhruba půl milionu ze svého, teď už máte další sponzory z řad podnikatelů. Přihlásili se sami?

Přesně tak. Oslovili mě další tři podnikatelé, kteří se chtěli zapojit úplně stejným způsobem, chtěli část zisku věnovat zpět do společnosti na nějakou dobročinnost, a nechtěli ty peníze poslat někam do Afriky nebo někam, kde člověk neví, co se s nimi stane. Takže se zapojili do DobroKávy, protože je ten projekt zaujal.

Vy jste řekl, že si tam každý den chodíte aspoň na půl hodiny stoupnout. O čem se bavíte s lidmi?

Většinou právě společně vybíráme, jaký dobrý skutek člověk může udělat, aby od nás dostal dobrou kávu. Máme vlastně tři takové varianty. První je, že člověk slíbí, jakýkoliv dobrý skutek uzná za vhodné; druhá varianta je taková tabule – ta pomůže s inspirací; a třetí varianta je čínský koláček štěstí, který člověk rozlomí a může si najít lísteček s konkrétním dobrým skutkem, jaký může udělat.

Takže nejčastěji právě o tom výběru dobrého skutku a zároveň se často lidé chodí pochlubit, jaký dobrý skutek nebo co hezkého udělali pro své okolí, takže o tom nejvíc.

Co akceptujete jako dobrý skutek? Ptám se, protože když jsem kdysi chodil do Junáka, tak když jsme řekli, že jsme například převedli babičku přes silnici, tak řekli, to je automatické, to není dobrý skutek. Co tedy berete jako dobrý skutek a co berete jako základní zdvořilost nebo slušnost ze strany lidí?

My se snažíme to nesoudit, takže to necháváme přímo na lidech. Ale bylo pro nás krásné vidět, jak jsou ty dobré skutky opravdu individuální a subjektivní. Třeba loni jsme měli ty koláčky štěstí a někdo si vylosoval „zavolám babičce a udělám jí radost“ a řekl nám přesně, „tohle není dobrý skutek, tohle je základní lidská slušnost“.

Ale někdo jiný si vylosoval úplně to stejné a řekl nám, „to je pravda, vždyť já jsem s babičkou už půl roku nemluvil, tak já jí dneska fakt zavolám a něčím ji potěším“.

Takže letos jsme třeba koláčků štěstí udělali dvě varianty, kde jsou běžné dobré skutky, kde je třeba „seberu odpadek ze země a hodím do koše“ nebo „pošlu DMS na charitu“ nebo „daruju někomu květinu“. Ale zároveň máme letos nově i velké dobré skutky, kde už jsou fakt náročnější věci, třeba „vyvenčím pejska z útulku“ nebo „stanu se libovolnou částkou dobrým andělem“ nebo třeba „knihu, která mě inspirovala, koupím a někomu ji věnuju“.

Co jste slyšel zatím za nejkurióznější slib?

Pobavil mě jeden mladý kluk, který si u nás dal DobroKávu a potom zamyšleně seděl kousek od nás tak 15 minut. Potom jsem za ním přišel, jestli už vybral ten dobrý skutek, on si u nás totiž vylosoval v tom koláčku, že se omluví za něco, co způsobil a neomluvil se.

A on mi po těch 15 minutách říká, že už ví. Že se omluví za to, že na studentském bytě, kde bydlí, vždycky když dojí nějaké jídlo, tak to neumyté nádobí zase vrátí zpátky do skříně. Tohle mě pobavilo.

Ano, tohle bych mohl slíbit doma také. Kolik lidí si tam přijde jenom dát kávu zdarma a „zneužijí“ tohohle systému nebo toho dobrého skutku z vaší strany, lépe řečeno?

Určitě se najdou i tací, kteří přijdou čistě na kávu zdarma a myslí si, že když nám něco nalžou, dostanou kávu a všechno bude v pořádku. Třeba loni nám opravdu záleželo na tom, aby člověk vyslovil ten závazek, ten slib dobrého skutku, a letos jsme trošku změnili komunikaci a daleko víc než na slova dáme na pocit.

Takže když tam třeba člověk přijde a řekne nám, já začnu třídit odpad, dejte mi cappuccino, tak se s ním snažíme mluvit, snažíme se s ním povídat a třeba se ho jenom zeptáme, „a víte, kam třeba můžete ten tříděný odpad kolem vašeho bydliště dávat?“ A když nám člověk řekne, „no, nevím, dejte mi to cappuccino,“ tak od nás tu kávu nedostane, protože mu řekneme, že bohužel nemáme pocit, že ten dobrý skutek opravdu chce udělat.

Takže se s tím člověkem bavíme, a jakmile řekne třeba aspoň něco ve smyslu, „jo, tam ty koše jsou, ale já jsem doteď moc netřídil, ale teďka už fakt vím, že ty plasty nejsou pro naši společnou planetu úplně nejlepší, tak fakt začnu“, tak najednou z toho máme úplně jiný pocit a tu kávu mu rádi dáme.