Povolení odjet do Palestiny dostala rodina týden před válkou. Měli jsme štěstí, vzpomíná Edith Landesmann

Edith Landesmann se narodila před 94 lety do brněnské židovské rodiny Stiassných. Tatínek byl ředitelem v Esslerově továrně v Obřanech a také spoluzakladatelem a předsedou židovské tělocvičné jednoty Makabi Brno. Velká část Editiných příbuzných a spolužáků z brněnského židovského gymnázia zahynula v koncentračních táborech. Hovoří proto o velkém štěstí, že se rodině těsně před začátkem druhé světové války podařilo odjet do Palestiny.

  • Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou  VHÚ Praha a AMERFO o. p. s.

Edith Landesmann, tenkrát Stiassná, se narodila 5. ledna 1926 v Brně. Otec ji i jejího bratra Kurta od malička vedl ke sportu. Celá rodina pravidelně navštěvovala sportoviště Makabi v Pisárkách. „Makabi byl náš druhý život. Maminka s bratrem ne tolik, ale já s otcem, my jsme hodně sportovali,“ vzpomíná Edith.

Před válkou jezdila Editina rodina na výlety a dovolené, rádi měli například Luhačovice. Po březnové okupaci Československa pro ně byl areál Makabi jediným místem, kde mohli trávit volno. „Židé už nesměli chodit do lázní plavat, ale tady jsme plavali. Hodně jsme sportovali,“ říká.

  • Tělocvičná jednota Makabi Brno vznikla v roce 1919 a stala se první pobočkou celosvětové organizace na území českých zemí (makkabejské centrum pak bylo přemístěno do Prahy až v roce 1923). Makabi Brno se úspěšně věnovalo fotbalu, atletice, házené žen i dalším sportům.
    Makabejské hnutí mládeže Makabi Hacair je mládežnické hnutí, které bylo založeno během mezinárodního sjezdu makabejské světové organizace konaného v Praze roku 1929. Hlavní hodnoty, které hnutí charakterizují, jsou sionismus, občanské hodnoty, přátelství mezi členy, vytrvalost a sounáležitost. Mladé makabejské hnutí organizovalo vlastivědné výlety do přírody s prvky skautingu.
  • zdroj: wikipedia.org

Edith ukazuje fotografii svého idolu: „To byl Fredy Hirsch, on pro nás cvičil, přišel z Německa, všichni jsme ho milovali, krásný chlap. Fredy Hirsch byl v Teresienstadt a tam organizoval mládež a pak šel s nimi až do plynu.“

Vedle Fredyho Hirsche válku nepřežily i dvě desítky spolužáků z židovského gymnázia, kam Edith tři roky chodila a spolu s ní velká část jejích příbuzných. „Když přišli Němci do Brna, hned vyhodili tatínka z továrny. Tak zůstal doma. Za týden Němci přišli, že musí jít do továrny, že tam nic nefunguje, nikdo nepracuje. On řekl, že nemůže jezdit tramvají, že je Žid. Tak pro něj každé ráno přijížděli vozem a večer ho zase přiváželi domů. Ale maminka měla strach, jestli ho přivezou nebo ne,“ vypráví.

Fredy Hirsch
Zdroj: Paměť národa

Jeden týden

Maminka prý přišla ze strachu o řeč. Rodina měla velké štěstí, že se jim podařilo vycestovat do Palestiny, kde dostal otec místo ředitele v nové textilní továrně. „Maminka nemohla mluvit, já jsem musela chodit na úřady všechny papíry vyřizovat, protože jsme se chtěli vystěhovat. Otec nemohl odejít z továrny, mně bylo třináct. Jeden týden před válkou jsme dostali povolení, jeden týden. Jinak bychom nemohli odejít, měli jsme velké štěstí,“ vzpomíná Edith.

Paměťová stopa: Edith Landesmann (zdroj: ČT24)

V Palestině už na ně čekali přátelé z Makabi. „Přišli jsme k jedné rodině, kterou jsme znali z Brna, oni neměli nic, jen jeden pokojíček. Byli jsme u nich a pili čaj, nejlepší čaj mého života jsme tam měli,“ popisuje. Edith se v Palestině rychle naučila hebrejsky a chodila do školy. V roce 1946 se provdala za Roberta Landesmanna, který přišel z Vídně. Hodně spolu cestovali, byli v Brazílii, Paříži a navštívili i Brno. Na začátku padesátých let se natrvalo vrátili do Rakouska.

Návštěva továrny po 80 letech

Přesto, že po válce Edith několikrát navštívila Brno, v továrně, kde tatínek pracoval jako ředitel, od té doby nikdy nebyla. Až nyní, spolu se svým mladším synem Michaelem. „Někde tam měl můj otec kancelář,“ ukazuje do vytlučených oken zchátralé budovy.

„On nebyl moc pro kanceláře, raději chodil mezi lidi a rukama pracoval. Já jsem ho skoro neviděla. Odcházel, já jsem šla do školy, přicházel, já už jsem spala. Pracoval i v sobotu a v neděli,“ líčí Edith. Tatínka v továrně prý navštívila jen jednou. „Nevěděla jsem, že můj tatínek je takový pán, když jsme přišli do továrny, všichni se klaněli a zdravili. Byla jsem pyšná. Můj tatínek byl dobrý šéf, nikdy nekřičel, ale na mě křičel,“ směje se.