Sny o nacistické vládě nad světem ležely v prachu a zdánlivě jediným cílem německých vojáků bylo uprchnout před Sověty a dostat se do Amerického zajetí. Začínal květen 1945 – a na Vysočině se schylovalo k tragédii, která svým průběhem připomínala Lidice a Ležáky. Jednotky SS však již neměly takové prostředky jako v roce 1942, a tak vraždění v obci Leskovice část obyvatel přežila. O totéž se SS pokusila ještě v obci Lipice a těsně před příjezdem Sovětů postřílela posádka německého obrněného vlaku v Pelhřimově třináct lidí. Zatímco obrněný vlak Rudá armáda vzápětí zničila, příslušníci SS spravedlnosti uprchli – za Leskovice a Lipici nebyl nikdo potrestán.
Strašlivá pověst, která díky nacistické propagandě předcházela Rudou armádu, učinila z českých zemí doslova mravenčí stezku, po které poražený wehrmacht a také jednotky SS prchaly na západ k Američanům a Britům. Jednou z klíčových tras, kterou němečtí vojáci využívali, byla dnešní silnice číslo 19, která prochází Vysočinou a míří dále k Táboru. Leží u ní i obec Leskovice – pomyslné Lidice posledních dnů války.
Leskovice: Řádění SS nepřežilo 25 lidí
Za pokusem o vyhlazení Leskovic pouhé tři dny před koncem války stojí podle jednotka sídlící v Pelhřimově, které velel Walter Hauck, který měl na svědomí i vraždění ve francouzském městě Ascq. Příčinou byla akce skupiny leskovických mladíků, kteří když vyslechli výzvu pražského rozhlasu k povstání, odzbrojili oddíl slovenských Němců, který právě v obci byl a se zbraněmi začali zastavovat projíždějící německá vozidla. Zpráva se ale záhy dostala do Pelhřimova, odkud vyrazili příslušníci SS za krvavou pomstou. Obec obsadili a začali vyvražďovat obyvatele. „Přijela tři nákladní auta. Jedno zastavilo u přejezdu, jedno proti našemu domku a třetí na křižovatce na Moraveč – a začali střílet,“ popsala pamětnice Ludmila Peňázová. Zprvu se ozbrojení obyvatelé obce bránili, brzy však příslušníci SS získali převahu. Dcera tehdejšího starosty Vlastimila Holakovská vzpomněla, jak později nalezli upálenou starou obyvatelku města a vyvražděné rodiny. Útočníci potom začali zapalovat leskovické domy.
Na rozdíl od Lidic a podobných masakrů, které měli nacisté na svědomí, však již nešlo o důkladně promyšlený plán s předchozím neprodyšným obklíčením obce, a tak řada Leskovických unikla. „Byl u nás nějaký Lojza Blažků, ten se šel podívat na půdu, co se děje. Pak křičel: 'Ves hoří, musíme utéct,'“ popsal pamětník útoku SS Vladimír Valouch, jehož rodina utekla do lesa, kam se Němci báli, neboť se říkalo, že tam jsou partyzáni.
V Leskovicích zahynulo 25 lidí, nejmladší z nich byl čtrnáctiletý chlapec. Až 6. května řádění SS ustalo – právě když podle vzpomínek pamětníků dokončili vyvraždění jedné z rodin, která odmítla uprchnout v domnění, že Němci nemají důvod ublížit jí. „Najednou prý zazněla nějaká píšťalka a Němci okamžitě složili zbraně a všichni utekli,“ uvedla Vlastimila Holakovská. Vzápětí se v Leskovicích objevili řadoví němečtí vojáci. Ti však už nepřišli vraždit, ale naopak pomáhat. Přijeli spolu s hasiči a pomáhali jim uhasit požáry, které příslušníci SS založili. „Jednotka wehrmachtu přislíbila pomoc při pacifikaci toho, co se v Leskovicích dělo. Ale už bylo pozdě, protože se jednotka SS stáhla, a pouze počítali mrtvé,“ shrnul Jan Tomášek z pelhřimovského Muzea Vysočiny.
Lipice: Vraždění zabránili Němci ukrytí v obci
SS bezmála měla na svědomí ještě jednu obec v okolí – 8. května 1945 přijela jednotka do Lipice, kde předtím obyvatelé vyvěsili československé vlajky a zbraněmi ohrožovali Němce – tzv. národní hosty, německé obyvatele lokalit dobytých Rudou armádou. SS obklíčila náves, ukázalo se však, že většina obyvatel stihla uprchnout. K vraždění a vypálení obce ale nedošlo. Podle vzpomínek Vladimíra Hunala tomu zřejmě zabránili právě zmínění národní hosté – Němci, kteří v Lipici byli.
Poté již i pelhřimovskou SS zajímalo pouze jediné – úprk k západním Spojencům. Muži Waltera Haucka uspěli a přes veškeré naléhání Československa a posléze i České republiky nebyl za řádění na samém konci války na Pelhřimovsku nikdo potrestán. Místní velitel SS sice po válce dostal trest smrti za masakr ve Francii, nakonec byl ale jeho trest zmírněn a po dvanácti letech byl propuštěn z vězení. Odpovědnost za Leskovice vždy odmítal. „Co se týče Pelhřimova, přiznal, že byl velitelem města. Pamatoval si i hotel Slávie (kde bylo velitelství SS), ale odmítal, že by byl v Leskovicích. Nicméně, když jsem studoval vyšetřovací protokoly – v letech 1966 až 1973 ho vyšetřovali třikrát – při druhém výslechu přiznal, že došlo k nějakým bojům v lesích, že snad byl někdo mrtvý,“ upřesnil novinář Stanislav Motl, který se Leskovicemi a Hauckovým osudem zabýval. Německo nicméně oslyšelo i poslední českou žádost o Hauckovo vydání v roce 2005. O rok později někdejší velitel SS zemřel.
Pelhřimov: Rudá armáda byla na obzoru, němečtí vojáci ale ještě stříleli
Krutá ruka válečné spravedlnosti tak dopadla pouze na skupinu vojáků wehrmachtu, která operovala v obrněném vlaku stojícím na pelhřimovském nádraží v době, kdy do města přijížděla Rudá armáda. Tehdy se jí vydala vstříc dvě nákladní auta s mladými Pelhřimovany ozbrojenými ukořistěnými zbraněmi. Když projížděli kolem nádraží, někdo z nich na obrněný vlak vystřelil. Němečtí vojáci v odvetě vyvraždili posádku jednoho auta – zahynulo třináct lidí včetně náhodného kolemjdoucího. Vzápětí ale Sověti konečně dorazili a obrněný vlak rozstříleli.
