Požár na Dole Dukla v roce 1961 vymazal 108 životů. O přežití rozhodovaly někdy jen desítky metrů

„Stačilo uběhnout možná 30 či 50 metrů… A zachránil by se. Dostal by se do čerstvého vzduchu. Ale padnul vyčerpáním k zemi,“ začíná vyprávění bývalý důlní záchranář Eduard Kolarz. Na nález těla sedmnáctiletého mladíka, který zahynul při tragédii na Dole Dukla v roce 1961, nikdy nezapomene. „Taková věc ti zůstane před očima až do smrti,“ dodal. Šlo o vůbec první mrtvé tělo, které v dole měsíc po neštěstí objevili.

Druhou část televizního filmu Dukla 61 o tragédii v havířovském dole můžete sledovat v neděli od 20:15 na programu ČT1.

Těžní věž Dolu Dukla šla k zemi před 10 lety
Zdroj: ČTK Autor: Drahoslav Ramík

Na povrch jich později s kolegou a druhým velitelem čety Karlem Lukešem vytáhli dalších sedmačtyřicet. „Tenkrát ještě nebyly fáračky (pracovní oděv, pozn. red.), horníci nosili červenou vestu nebo svetr. Jednou říkám Karlovi, že jsme naložili kluka s červeným svetrem, a popisuju mu, co měl ještě na sobě. Najednou se zarazil a chce to vše znovu slyšet. Opět to popíšu a on se rozplakal. Tomu tvrdému chlapovi, kterého jsem dobře znal, se válely slzy jako hrachy po tváři. Byl to jeho spolužák.“

Tragédii havířovského Dolu Dukla odstartovala náhoda ke konci ranní směny počátkem července. V jedenácté sloji třetího patra, kde se pracovalo na instalaci pásových souprav, prošel horník kolem dopravníku. Náhodou zavadil o jeho spouštěč a uvedl ho do provozu. Nikdo si toho nevšimnul. Gumový pás běžel naprázdno, bez kontroly. Kvůli nadměrnému tření se vznítil. Od něj začala hořet i dřevěná výztuž.

„Bylo zasažených několik pater, my jsme působili vždy na jednom. Dvě čety, dva velitelé. Obyčejně byl jeden velitel místní, já jsem dělal pomocníka. Rozhodovali jsme oba dva, ale Karel znal výborně zdejší poměry,“ popisuje Eduard, kterému bylo tehdy 25 let. Měl dva roky po škole.

V Ostravě zakončil inženýrská studia jako důlní měřič. Po tragédii se přihlásil k dukelským záchranářům. Měsíc od události s nimi začal otevírat hermeticky uzavřené chodby. Jejich stísněné prostory dosud ukrývaly 108 lidských těl. Bylo potřeba je co nejrychleji nalézt a odvézt zpět na povrch. A důl připravit k těžbě.

„Četa chodila po deseti lidech do uzavřených prostor. Museli jsme mít k tomu ale dýchací aparát. V šachtách bylo totiž asi 1,5 procenta kyslíku,“ vzpomíná. Člověk ho přitom k životu potřebuje mít ve vzduchu nejméně desetkrát tolik.

Pro uhlí vyrazilo 338 horníků

Do dolu sfárala osudného 7. července 1961 odpolední směna – 338 horníků. Zápach spálené gumy zaznamenali asi v 15:30 na druhém patře. Nikdo však nic nehlásil. Revírník příčinu neprošetřil. Teprve krátce po páté hodině odpoledne dostal dispečer hlášení o hustém kouři ve třetím a druhém patře a povolal záchranáře. Mezitím se odvolávaly všechny osádky dolu, ale nebezpečí se podcenilo. Horníci v osmé sloji, jedné z nejvíce ohrožených, dokonce před odchodem ještě pečlivě uklízeli nářadí. Oheň se však rychle šířil. Lidem rychle uzavíral ústupové cesty.

„Celou tu strašnou havárii jsem zažíval, člověk se potil. Bylo to tvrdé, čekali jsme tehdy přírůstek do rodiny.“

Ervín Urbančík

bývalý horník

Na likvidaci požáru pracovalo na 800 záchranářů. Jejich práci ztěžovala vysoká teplota, hustý kouř a prakticky nulová viditelnost. Do 11. sloje se vůbec nedostali. V osmé sloji po dvou hodinách narazili už jen na mrtvé, udušené kamarády.

„My jsme nikdy jako jejich ženy nevěděly, co tam na ty chlapy čeká, a oni by nám to ani neřekli. Vím, že můj muž někdy měl strach, a nyní už vím proč,“ sdělila manželka jednoho z dukelských horníků Marie Šotková. „Po oné události celý týden nespal, neřekl mi, co se přihodilo, odhodlal se k tomu až po pěti letech.“

Třetina lidí se udusila

Poté, co průzkumné čety zjistily, že není reálná naděje na záchranu postižených, a navíc stále hrozilo nebezpečí výbuchu metanu, havarijní komise ve 23:10 rozhoduje uzavřít ohroženou oblast. Postaralo se o to sedm výbuchuvzdorných hrází. Na jejich stavbu se spotřebovaly desítky tisíc pytlů s pískem. Aby se zlikvidoval obsah kyslíku, který podporoval hoření, byl do uzavřeného prostoru napouštěn dusík (až do 10. srpna tam bylo vehnáno 122 630 metrů krychlových dusíku).

„Zůstalo tam hodně lidí, o život přišli kvůli hermetickému uzavření dolu. Ti, co se neotrávili, se udusili,“ popsal Eduard Kolarz, který se svého času pokusil vypočítat poměr těch, kteří zahynuli kvůli nedostatku kyslíku, a těch, kteří se otrávili oxidem uhelnatým.

„Bylo to složité. Špatně se totiž určovalo, ve kterých prostorech nastala smrt otravou oxidem uhelnatým. Ale vychází to tak, že se asi 35–40 procent horníků udusilo. Posádka z osmé sloje se ale otrávila, vlezli do zaplynovaného prostoru,“ doplnil.

„Když je v dole něco zavřené delší dobu, dřevěné pažnice, které drží okolní materiál, shnijí a kameny zavalí štolu i s položenými kolejemi,“ uvedl dnes už dvaaosmdesátiletý bývalý důlní záchranář. Aby mohli důl opět otevřít a obnovit v něm činnost, potřebovali mít koleje volné. A chtěli po nich mimo jiné vozit také těla mrtvých horníků.

Video Tragédie na Dole Dukla
video

Tragédie na Dole Dukla

„Otevírali jsme postupně důlní propusti, ocelové dveře, pokračovali pozvolna dále. Čety zatím čistily kolej, házely to, co spadlo z vrchu, do vozu. Dávaly se nové výztuže,“ doplnil. Eduard v té chvíli podle svých slov nedbal bezpečnostních předpisů. Správně měl zůstat s četou, namísto toho se vydal do ještě neprozkoumaných prostor. Jak sám říká, nechtěl stát na místě a jen pozorovat těžce pracující muže. „To nejhorší, co se může s nadsázkou stát horníkovi v dole, je to, když mu technik ‚svítí‘ na robotu. Zažil jsem to, když jsem kdysi dělal brigádu,“ zavzpomínal.

„Kluci usilovně lopatovali, já jsem šel dopředu, takových 150 metrů před ně. To se nesmí, byl jsem mladý… Dívám se a vidím tělo – šlo o vůbec první objevenou mrtvolu. Nikomu jsem z kluků nic neřekl, abych neudělal paniku. Vydal jsem se zpět a zavolal důlním telefonem na dispečink, že chci podat hlášení,“ doplnil.

„Nastal značný humbuk, volali ředitele podniku, musel jsem všechno říct opět znovu,“ dodal s tím, že vedení závodu tehdy vůbec nebylo připravené na to, že k prvnímu nálezu dojde tak brzy.

To nejhorší na záchranáře ale ještě čekalo. Po rozebrání jedné ze vzduchotěsných stěn našli  těla svých mrtvých kamarádů. Byli tam zazdění na jedné hromadě. Nejprve dýchali vzduch z potrubí. Možná tak vydrželi celé hodiny. Pak se ale musel přívod vzduchu zastavit, když vedení dolu rozhodlo o utlumení ohně. To vzalo život i desítkám lidí marně čekajících na záchranu.

„Vozili jsme je na platonkách“

„Víš, co je to platonek?“ praví bývalý záchranář, a aniž by čekal na odpověď, popisuje jej jako ocelový důlní vůz s rovnou ložnou plochou. „Dali nám PVC fólii a dezinfekční prostředek a platonek poslali s tím, že na něj máme tělo naložit,“ vypráví. „Poslali jsme ji do čerstvých větrů. Bylo to cítit až na povrch!“ Zanedlouho ji proto museli odvézt zpět do dolu a vymyslet jiný postup.

Ke slovu se tak dostaly speciální kovové schránky – pontony. „První byly hranaté s víkem jako na zavařeninu, byly netěsné. Ti, co je vymýšleli na povrchu, ale neměli zkušenosti s tím, jak to vypadá v dole. Je zde nerovná podlaha, snadno zavadíte o výztuhy, jsou zde úzké prostory, které brání v průjezdu schránky,“ dodal.

Důlní měřič a záchranář Eduard Kolarz (v popředí, druhý zleva)
Zdroj: Eduard Kolarz

Další typy proto vymyslel už sám Eduard Kolarz spolu s kolegou Karlem Lukešem. Posléze dostaly doutníkovitý tvar, který napomáhal v jejich snadnější manipulaci v šachtě. 

Díky povolání měřiče dostal Eduard Kolarz i speciální úkol. Musel přesně zaměřit polohu každého nalezeného těla. „Měřil jsem vzdálenost od stěn, vše jsem kreslil. Jednalo se o prvotní materiál. Zápisníků jsem měl plno. Dokumentace se ale ztratila,“ posteskl si. „Možná to někdo úmyslně zlikvidoval.“

Za každé dovezené mrtvé tělo měli vedoucí čety nárok na panáka tvrdého alkoholu. „Vybrali jsme si to pak naráz – byly to dvě lahve,“ zavzpomínal Eduard.

Opatření k ochraně lidí se uskutečnila pozdě 

Boj o život v podzemí prohrálo 108 havířů, nejmladšímu nebylo ani 17 let, nejstaršímu pak 56 let. Katastrofální dopad požáru způsobil souhrn řady nepříznivých okolností, včetně nedostatečné větrné sítě dolu. S možností průniku kouře z 11. do 8. sloje tehdy havarijní plán vůbec nepočítal.

Nejvíce se ale na tragédii zřejmě podepsalo selhání lidského faktoru. Od horníků, kteří první zaregistrovali zápach pálící se pryže a nepátrali po příčině, až po odpovědné pracovníky, kteří po nahlášení havárie, byť zpožděném, neprovedli včas všechna potřebná opatření k záchraně lidí.

Důl Dukla, který se začal hloubit v roce 1907, nesl původně název po císaři Františku Josefu I. V roce 1918 byl přejmenován na Jáma Suchá a v roce 1949 na Důl Dukla. Za více než stoletou existenci vytěžil přes 100 milionů tun černého uhlí. Těžba byla ukončena kvůli nízké efektivitě a poslední vozík uhlí z podzemí vyjel 10. ledna 2007.

Video O neštěstí na Dole Dukla natočili film
video

O neštěstí na Dole Dukla natočili film