Z herečky se stala učitelkou češtiny. V době studené války učila americké špiony

Díky ní rozuměli češtině diplomaté i američtí vojáci, kteří odposlouchávali vysílačky vojsk Varšavské smlouvy. Jiřina Stredňanská utekla z Československa v roce 1968 se svým mužem a dvěma dětmi. Vzdala se herecké kariéry a v Německu působila jako redaktorka Rádia Svobodná Evropa. Nakonec zakotvila v jazykové škole americké armády v Monterey v Kalifornii, kde učila 26 let.

  • Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou  VHÚ Praha a AMERFO o. p. s.

Šestaosmdesátiletá Jiřina Stredňanská dnes žije v domově pro seniory v Brně v Okružní ulici. Tam se s ní také setkal jeden z bývalých studentů jazykové školy americké armády Scott Andrews.„Paní Stredňanská je naše paní učitelka. Mě osobně sice neučila, ale známe se, máme společné známé, společné vzpomínky,“ říká Scott Andrews.

Scott nastoupil do americké armády v roce 1988. Měl se naučit česky, aby v Západním Německu odposlouchával československé armádní vysílačky. Česky se učil ve škole ve městě Monterey, kde v té době už mnoho let vyučovala i Jiřina Stredňanská.

Paměťová stopa: Učitelka češtiny (zdroj: ČT24)

Museli česky rozumět a hlavně poslouchat

„Práce tam spočívala v tom, že jsem tam ty kluky a holky musela naučit česky tak, aby rozuměli. Nemuseli mluvit. Nemuseli psát ani číst. Ale museli rozumět, poslouchat a poslouchat,“ vzpomíná Jiřina Stredňanská a spolu se Scottem listuje v učebnici češtiny.

„Na bílé košilce šič z Košic vyšil C,“ Scott čte jazykolamy a směje se. „My jsme studovali češtinu a slovenštinu, protože tenkrát byla studená válka a jediná země, které se dotýkal Sovětský svaz i Západ, bylo Československo. Taková tranzitní země. Takže my jsme museli být připravení, abychom je mohli odposlouchávat a vědět, co se děje,“ vysvětluje Scott.

Hereckou a televizní kariéru ukončila emigrace

Jiřina Stredňanská měla od mládí dvě touhy. Mít harmonickou rodinu a stát se herečkou. Život ale její karty zamíchal jinak. Studia herectví úspěšně zakončila a dostala první angažmá v divadle v Nitře, kde potkala svého budoucího manžela Ernesta. Společně s ním pak odešla do Bratislavy, kde oba stáli u začátků vysílání tehdejší slovenské televize.

Nedostávala ale mnoho příležitostí – důvodem bylo, že neskrývala svůj odmítavý postoj vůči režimu. S mužem a dvěma dětmi utekla z Československa těsně po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Jako televizní a rozhlasoví tvůrci se dostali ve Vídni do speciálního utečeneckého tábora pro novináře.

Boj o živobytí byl nesmírně těžký

Jejich cesta pak pokračovala do Ameriky, kde Jiřina vystřídala různé profese. Dělala i pomocnou kuchařku. „Nejtěžší na exilu byl začátek v Americe. Boj o živobytí byl nesmírně těžký,“ vzpomíná Jiřina Stredňanská.

V těžkých časech v americkém exilu se jí rozpadlo i manželství. Jiřina nakonec dostala práci jako učitelka češtiny ve vojenské škole v Monterey v Kalifornii. Strávila tam 26 let.

StB ji nutila ke spolupráci, neuspěla

V roce 1987 se už jako americká občanka vypravila navštívit Slovensko. V cestovním pase jí ale chyběla výjezdní doložka, aby se mohla vrátit. Státní bezpečnost ji zamkla v pokoji a chtěli vědět, co přesně v Kalifornii dělá a s kým.

„To vyslýchání mě strašně zničilo. Protože jsem se do téhle situace dostala poprvé v životě. Vytahovali ze mě něco, co jsem nevěděla,“ vzpomíná učitelka. StB ji chtěla přinutit ke spolupráci, ale neuspěla. Nakonec ji pustili. Doma v Monterey se z toho psychicky zhroutila.

V Kalifornii bylo šedesát československých učitelů. Když přišla sametová revoluce, oslavovali všichni. „My jsme to denně sledovali, četli jsme Lidové noviny. Tančili jsme s nimi a pili slivovici,“ říká Scott Andrews.

Nová generace bude mít zase jiné starosti

V roce 1997 se Jiřina Stredňanská vrátila do vlasti podruhé a nastálo. O tom, proč se vrátila, hovořit nechce, považuje to za soukromou záležitost.

„Já mám pořád pocit, že v Češích doznívá komunismus,“ říká ve svém pokoji v brněnském domově pro seniory, kam se na stáří odstěhovala. „Zapustil do toho národa hluboké kořeny a skutečně to bude trvat několik generací. Ovšem ta nová generace bude mít zase jiné starosti, třeba s tím třetím světem,“ dodává.

Přes vše, co prožila, jí ale prý nejvíc chybí herectví. Svůj pokoj má vyzdobený vedle rodinných fotek i snímky svých rolí v divadle. Děti i vnoučata žijí v cizině.