Od odjezdu prvního romského transportu z Brna do Osvětimi uplynulo 73 let. Ve vagonech do koncentračního tábora tehdy nacisté poslali zhruba tisíc lidí, mezi nimi i otce a dědu Dezidera Lacka. Už je nikdy neviděl. Nejen jejich památku si lidé připomněli na pietním shromáždění v Muzeu romské kultury.
Lidé si připomněli oběti romského holocaustu. Válku přežila jen desetina
„V životě nezapomenu na to, když přišli s puškami a bodáky a sebrali ho z postele,“ popsal Dezider Lacko poslední den, kdy viděl svého otce. Tehdy mu bylo jen šest let. Kromě jeho otce odvedli i strýce, teprve dvanáctiletého chlapce, kterého později propustili. Místo něj odvezli Lackova dědečka.
Se svými sourozenci a matkou zůstali sami. „Otec v rodině vždy chybí. Maminka byla velmi mladá a jako děti jsme nechápali, co mladá žena potřebuje, ale dnes už si to uvědomujeme. Tehdy se o nás moc nestarala,“ pokračoval pamětník. Později se jej ujal učitel Miroslav Dědič, který ho přijal za svého. Lacko dodal, že se snažil svým dvěma dětem dát nejen to, co on neměl, ale také předat vzpomínky na to, co se za druhé světové války stalo.
Bez komentáře: vzpomínka na oběti romského holocaustu (zdroj: ČT24)
Vagony vyjely z městských jatek
Masivní nucený odsud československých Romů začal po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. V praxi tak začal fungovat výnos o „vyloučení neárijských ras ze společnosti a o potírání cikánského zlořádu“. Z protektorátu do Osvětimi vyjely první romské transporty v době, kdy SS dokončovalo přípravy na celoevropskou likvidaci Romů a Sintů.
Do zmíněného koncentračního tábora dorazil 7. března 1943 hromadný transport s více než tisícovkou romských mužů, žen a dětí, kteří byli odvezeni nákladními vagony z budovy městských jatek v Brně. „Pak následovaly v průběhu několika měsíců další transporty, které odsunuly celou skupinu českých a moravských Romů z našich zemí,“ popsala situaci ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová. V koncentračním táboře skončilo za druhé světové války zhruba pět tisíc Romů, jen necelých šest set se jich vrátilo domů.
Na rozdíl od Židů mohly romské rodiny zůstat v táborech pohromadě, jiným hrůzám se ale nevyhnuly. „I Romové byli předmětem Mengeleho zrůdných lékařských pokusů. Zvlášť se soustředil na romské těhotné ženy a romské děti,“ vysvětlil historik Jaroslav Šebek.
Holocaust přežilo jen pár set z nich
V českých zemích přežila nacistický teror jen asi desetina z původního romského obyvatelstva. Genocida českých a moravských Romů i německých Sintů tak byla pravděpodobně jednou z nejdůslednějších genocid za druhé světové války. Intenzita jejich pronásledování na území protektorátu i okupovaného pohraničí byla srovnatelná se stíháním židovského obyvatelstva.
Od roku 1942 byli Romové shromažďováni ve dvou sběrných táborech. Jedním z nich bylo zařízení v Hodoníně u Kunštátu, odkud odjel poslední transport do Osvětimi v srpnu 1943. Táborem prošlo za války zhruba 1300 Romů a pobyt v něm nepřežilo 207 z nich, většina ostatních pak zahynula v koncentračním táboře.
Areál sloužil do roku 2009 jako rekreační zařízení, pak jej koupilo ministerstvo školství. Rekonstrukci tábora zahájilo Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského. Rekreační chatky tak zmizely a na jejich místě nyní stojí jeden z válečných baráků ve své původní podobě.
- Tábor v Letech u Písku byl otevřen v srpnu 1940 jako kárný pracovní. Do května 1943 jím prošlo 1308 Romů, 327 z nich v něm zahynulo (značná část při epidemii tyfu) a přes pět stovek bylo převezeno do Osvětimi.
- Z koncentračních táborů se po válce vrátilo ani ne 600 romských vězňů. Podle odhadů tak nacisté vyvraždili 90 procent českých Romů.
Pamětník tábora v Letech už nežije
Druhé sběrné místo fungovalo v Letech u Písku. Tento tábor byl podle nařízení v letech 1942 a 1943 vězením pro cikány, cikánské míšence a osoby žijící po cikánsku. V nelidských podmínkách tam zahynulo na 326 mužů, žen a dětí. Dalších 540 vězňů bylo posláno do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau.
Nyní poblíž zaniklého sběrného tábora stojí památník s trojrozměrným modelem, jak místo pravděpodobně vypadalo. Podle ředitele památku Lidice Milouše Červencla už nežije žádný pamětník, který by mohl potvrdit, že je plastika věrnou napodobeninou tábora. Pomník je v blízkosti vepřína, jehož zrušení už léta žádají lidskoprávní organizace, mnozí politici i pozůstalí po Romech, kteří v táboře zahynuli.