Za protektorátu v Sadské dokejhaly vyhlášené husy

Legendou města Sadská na Nymbursku jsou husy, které místní sedláci chovali ve velkém od 17. do poloviny 19. století a v desítkách tisíc kusů ročně je dodávali také do Prahy. V současnosti tam ale není ani jedna. Tradici přerušili Němci za druhé světové války.

Husa domácí představuje pro Sadskou významný kus historie. Husy se tam chovaly od počátku 17. století. Chovu se podle dostupných údajů věnovalo více než 60 rodin. Většinou šlo o chudší sedláky, kterým se říkalo košaři - podle velké nůše, košatiny, do které se zabité husy dávaly. Malá housata kupovali sedláci v okolních obcích a doma je vykrmovali.

Obyvatelé Sadské chovali husy ve zděných chlívcích. Některé lidé dodnes využívají, ale jako kůlny. Husy se v nich krmily až pětkrát denně. Šišky z ječmenného šrotu se jim násilím tlačily do zobáku a krku tak, aby husy rychle nabíraly na váze. Husy se také musely občas vyhnat do vody, aby si vyčistily peří. Následně je sedláci zabili. Z peří, které pak ženy oškubaly, se šily peřiny a polštáře. 

Před první světovou válkou vozili ročně sadští sedláci do Prahy zhruba 100 000 zabitých hus. Prodávali je přímo do jednotlivých rodin nebo na Staroměstském rynku. Na cestu vyráželi už na noc, aby byli ráno v Praze. Někdo šel jen s trakařem, někomu vezl husy ve vozíku pes a někomu táhli vůz koně.

Vzpomínka na dětství – Miroslav Sandholec

Později si děda koupil menší vůz a koníčka, to už mohl sedět na voze a jet. Vůz už měl na korbě připevněné posady, až pro třicet hus. Děda jezdil přikupovat husy dvakrát mesíčně tak, aby výkrm byl dostatečný a nevznikla mezera při odprodeji, neb se týdně zabíjelo až třicet hus.

Zdroj: Miluše Borovenová

Tradice končí za druhé světové války

Konec výkrmu hus v Sadské přišel v roce 1940. Němci totiž za války zakázali šrotovat ječmen, což chovatelům znemožnilo získat šišky - neměli pak už zvířata čím krmit. 

V současnosti už husy nikdo v Sadské nechová. K tradici se ale postupně vracejí farmáři z okolí. Nejbližší chov objevil štáb ČT pět kilometrů od Sadské. A to, že husy ze Sadské byly v 17. a 18. století českou pochoutkou, ví ze současných obyvatel už málokdo. Husy v Sadské připomíná už jen název ulice na autobusovém nádraží, kde se zvířata prodávala – jmenuje se Husínek. 

Báseň Jana Nerudy Mezi křeny

Kde domov můj, kde domov můj?

Tam, kde pivovary strmí,

a kde sadské husy krmí,

kde mělnické vinice,

lidem dělaj opice…

Sadské husy (zdroj: ČT24)