Legendou města Sadská na Nymbursku jsou husy, které místní sedláci chovali ve velkém od 17. do poloviny 19. století a v desítkách tisíc kusů ročně je dodávali také do Prahy. V současnosti tam ale není ani jedna. Tradici přerušili Němci za druhé světové války.
Husa domácí představuje pro Sadskou významný kus historie. Husy se tam chovaly od počátku 17. století. Chovu se podle dostupných údajů věnovalo více než 60 rodin. Většinou šlo o chudší sedláky, kterým se říkalo košaři - podle velké nůše, košatiny, do které se zabité husy dávaly. Malá housata kupovali sedláci v okolních obcích a doma je vykrmovali.
Obyvatelé Sadské chovali husy ve zděných chlívcích. Některé lidé dodnes využívají, ale jako kůlny. Husy se v nich krmily až pětkrát denně. Šišky z ječmenného šrotu se jim násilím tlačily do zobáku a krku tak, aby husy rychle nabíraly na váze. Husy se taky musely občas vyhnat do vody, aby si vyčistily peří. Následně je sedláci zabili. Z peří, které pak ženy oškubaly, se šily peřiny a polštáře.
Před první světovou válkou vozili ročně sadští sedláci do Prahy zhruba 100 000 zabitých hus. Prodávali je přímo do jednotlivých rodin nebo na Staroměstském rynku. Na cestu vyráželi už na noc, aby byli ráno v Praze. Někdo šel jen s trakařem, někomu vezl husy ve vozíku pes a někomu vůz tahali koně.
Tradice končí za druhé světové války
Konec výkrmu hus v Sadské přišel v roce 1940. Němci totiž za války zakázali šrotovat ječmen, což chovatelům znemožnilo získat šišky - neměli pak už zvířata čím krmit.
V současnosti už husy nikdo v Sadské nechová. K tradici se ale postupně vracejí farmáři z okolí. Nejbližší chov objeviš štáb ČT 5 kilometrů od Sadské. A to, že husy ze Sadské byly v 17. a 18. století českou pochoutkou, ví ze současných obyvatel už málokdo. Husy v Sadské připomíná už jen název ulice na autobusovém nádraží, kde se zvířata prodávala – jmenuje se Husínek.
