Kongresové volby v USA přicházejí na řadu vždy v polovině prezidentova mandátu. A jakkoliv se od nich očekává, že jim budou dominovat lokální témata, jsou do značné míry referendem o prezidentovi zejména během jeho prvního mandátu – píše ve svém komentáři analytik ČT Teodor Marjanovič.
Marjanovič: Demokraté jsou bezradní, na Trumpa nic nezabírá
Kdekdo si v roce 2016 říkal, že vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách muselo být omylem. Když už kvůli ničemu jinému, pak prostě proto, že se seběhlo několik věcí, které mu nezaslouženě hrály do karet: od ruského vměšování v podobě zveřejnění ukradených e-mailů lidí z nejužšího okruhu kolem Hillary Clintonové na serveru Wikileaks po skutečnost, že se této soupeřce nepodařilo zbavit nálepky bezduché mašiny, oplývající arogancí, nikoli ale schopností formulovat jasné poselství. A že se tedy při první pořádné příležitosti ukáže, co si obyvatelé nejdéle trvající kontinuální demokracie na světě myslí o tom nabubřelém, vulgárním paskvilu moderních amerických dějin, jak je Donald Trump často titulován.
Ten moment nastane z úterka na středu. Jenže to vypadá, že šéf Bílého domu všem svým kritikům vytře zrak. Republikáni sice asi přijdou o většinu ve Sněmovně reprezentantů, tedy zákonodárném sboru, jenž hodně zjednodušeně řečeno rozhoduje především o financování vládních iniciativ. Naopak je ale dost jasné, že si uchovají, ba možná i posílí dosavadní většinu v Senátu – sboru, jenž opět zjednodušeně řečeno primárně rozhoduje o nominacích na významné posty a o mezinárodních smlouvách. V tom připadě by se z očekávaného výprasku stala plichta, kterou bude kdekterý Trumpův obhájce logicky vydávat za vítězství.
Kongresové volby v USA přicházejí na řadu vždy v polovině prezidentova mandátu. A jakkoliv se od nich očekává, že jim budou dominovat lokální témata, vždyť se hlasuje o guvernérech, kongresmanech a senátorech, jsou do značné míry referendem o prezidentovi zejména během jeho prvního mandátu. Své by o tom mohl vyprávět Barack Obama, jehož demokraté dostali v roce 2010 tuze na frak, nebo dříve Bill Clinton, když v roce 1994 republikáni jeho stranu doslova převálcovali. Pouze George W. Bush dopadl v roce 2002 lépe, což ale bylo dáno především celonárodním sjednocením po teroristických útocích z 11. září 2001.
Člověk samozřejmě žasne, jak by si triumf mohl zasloužit politik, jenž uvedl do chodu praktiku oddělování dětí od matek zadržených při ilegálním přechodu hranice do USA, označil svůj vlastní kontrašpionážní úřad FBI za „zkorumpovaný“, po setkání s Vladimirem Putinem letos v létě prohlásil, že kremelskému vůdci věří více než vlastním tajným službám, lhal o tom, že zaplatil „držhubné“ právníkovi zastupujícímu pornohorečku, s níž měl vztah, označil novináře za nepřátele lidstva a víceméně otevřeně hájil neonacistické radikály.
Modrá vlna se smrskává
Jenže stejně jako v roce 2016, i nyní se ukazuje, že demokraté vlastně neví co dělat. Americká ekonomika šlape. Prezident se v průzkumech těší více než 40procentní oblíbenosti, což je v historických srovnáních slušný výsledek. Jeho skóre je v tomto vyšší, než měli Obama či Clinton v podobný okamžik. A když pak dojde na události, jako je třeba momentální zpráva o karavaně migrantů mířících do USA, demokraté nevědí, jak se k tomu postavit, zatímco Trump hned vysílá ozbrojené složky a dává okázale najevo, jak je rázný.
Podobně třeba debata o tom, jestli mají mít děti narozené v USA automaticky právo na občanství: Tak to platí odjakživa a Trump to chce změnit. Demokraté volají na poplach, jenže pak nevědí, co říct na otázku, jestli tohle právo má platit i pro děti ilegálních přistěhovalců.
Co se však demokratům asi nejvíc vymstilo, byla nedávná snaha o diskreditaci Trumpova nominanta do Nejvyššího soudu Bretta Kavanaugha. Ze senátního slyšení se stal spektákl, během něhož se soudce musel bránit nařčení, že jako teenager sexuálně útočil na dívky ze školy. Jenže všichni svědci, kteří měli to tvrzení dosvědčit, shodně uvedli, že si na nic takového nepamatují. Kavanaugh byl nakonec do funkce jmenován a celá epizoda se zapsala asi hlavně tím, jak to demokraté ve své snaze o protitrumpovský zářez zjevně „přepískli“.
Modrá je tradiční barva demokratů. Modrá vlna, která se měla dostavit a smést republikány, se tak nakonec, aspoň podle všech předpovědí, smrskává do podoby krotkého šplouchnutí.
