Obrana a chvála ateismu

Kdo má potřebu věřit, najde si svého boha či bohy v bohaté nabídce, kdo má potřebu o víře pochybovat, má k tomu důvodů víc než dost.

Co to může být za člověka, jemuž není nic svaté? Vulgární materialista! Hmotař. Primitivní mysl bez transcendence. Chudák, kterému chybí duchovní rozměr. Tak o nás, ateistech, možná smýšlejí někteří věřící, ať už věří v boha, bohy, bůžky nebo v další a jiné nadpřirozené postavy a jevy. Nahlas se nám takto posmívají především ezoterici a údajní zasvěcenci okultního tajemna, z nichž mnozí se vyznačují až pouťovým dryáčnictvím, zvláště mají-li co na prodej. Ti se bez lidí, kteří ochotně věří, tuplem neobejdou a pochybujícího skeptika vnímají jako osobního nepřítele. Jak ale pravil Robert Louis Stevenson: Každý lže, když něco prodává.

Kdyby byli všichni a od nepaměti ateisty, nebylo by fascinujících chrámů, milých kostelíků a spousty velkolepého umění s biblickými výjevy a postavami, neexistovaly by varhany, fugy, chrámová hudba. Křesťanství navíc obohatilo lidská společenství o myšlenky rovnosti, soucitu, odpouštění, milosrdenství a pokory. Nebylo by také ale pustošivých křížových výprav, vyhlazovacích válek proti jinověrcům, hranic s živými hořícími lidmi, nebylo by násilného obracení na křesťanství a vyvražďovaných indiánů a dalších pohanů po celém světě a v každém století.

Zvěrstev páchaných ve jménu téměř všech bohů bylo a je nepočítaně. Ale oponent podle pravdy namítne: bez víry v bohy by neexistovaly tisíce rituálů, jimiž člověk dodává důstojnost a řád svému životu, počínaje narozením. Nebylo by, zvláště u křesťanů, servisu útěchy a odpuštění. Nová území by se zabírala, i s příslušným vyhlazováním a zotročováním původního obyvatelstva, bez záminky šíření pravé víry v pravého a jediného boha. Pohanští psi by se zabíjeli nikoliv pro vznešenou víru, ale jen proto, že člověk je šelma nelítostná a chce druhému ukrást zlato, vzít život, území. Byl by to podivně nahý, ničím neomluvitelný, krutý svět. Co na to říci? Snad jen, že zaštítěný náboženstvím a pod patronací domnělých bohů není o nic méně zhovadilý, je navíc ještě lživý, utrpení druhých pokrývá krajkovou dečkou svatouškovské falše, jenže krev prosakuje.

Poučený ateista za tím vším krvelačným bojem o zdroje a teritorium vidí, vlastně přirozené, chování, které sdílíme s některými vyššími primáty. Teritoriální boje a často tvrdé soupeření o samičky znají téměř všichni tvorové, stejně jako podrazy nebo jindy koaliční či reciproční chování při bojích o moc. Jsou běžné u tvorů žijících v sociálních skupinách – hejnech, stádech, smečkách, opičích tlupách. Strategie, které si sociální zvířata během milionů let vytvořila, se značně liší. Někde převládá kooperace, jindy samci znásilňují a vybíjí mláďata předchozích samců. O teritorium a zdroje potravy jde přitom vždy. Nahlížíme-li na člověka jako na inteligentní, chytré, vynalézavé a společenské zvíře, mnohé pochopíme. Jsme přece ale také tvůrci kultury, umění, vymysleli jsme humanismus a altruismus, který zvíře v nás potlačuje, a je tu právě a také náboženství, které nás může povýšit a kultivovat… Nebo dodat naší zvířecí krutosti nátěr spravedlnosti, oprávnění. 

Když si ateista zhruba zrekapituluje dějiny, vidí, že masy lidí byly vždy balamuceny a nad vším kralovala nějaká ideologie neboli velká Lež. Ideologie společenské se spojovaly nebo někdy soupeřily v úsilí o ovládnutí života a mysli lidí s ideologiemi náboženskými. Nedá se jim upřít, že stmelovaly lidská společenství, národy, byly nositeli kultury (ať už jakékoli, třeba nacistické nebo komunistické). Ale představitelé a pohůnci ideologií také vždy pronásledovali i zabíjeli pochybovače. Kritiky systému, samostatně myslící jedince.

Nesetřásla jsem jablka s hruškami do jednoho košíku tím, že zmiňuji v těsném závěsu víru ve Vůdce, v komunismus a boha či bohy. Nenechme se zmást jejich nepřátelstvím, soupeřením. Všechny jsou zajedno v potlačování svobody, individuality, všechny zasahují do našeho soukromí a chtějí nás mít pod kontrolou, rozhodovat o nás.

Podle své nátury my, neznabozi, dnes už neupalovaní, vidíme lidský svět s dávkou ironie, sarkasmu a humoru nebo nenávisti k manipulátorům, jindy jsme jati soucitem. V každém případě je nepochybné, že většina lidí víru v něco vyššího, ať je to bůh, bůžkové, vesmírné vědomí nebo třeba ufoni, potřebuje. Že v lidském mozku je dokonce od pradávna oblast, která se aktivuje náboženským vytržením. Začalo to už v pravěku vírou v duchy předků, rituálem křepčení kolem ohňů. U ateistů prý náboženské vytržení nahrazuje nadšení při vnímání přírodních scenérií, hudby a uměleckých zážitků, radostný údiv nad existencí všeho živého. A snad i požitek z myšlení a objevování.

Existuje obecná povrchní představa, že země a regiony, v nichž je většina obyvatel věřících, disponují větším morálním kreditem.

Před časem se známý paleontolog na volné noze Gregory S. Paul pokusil odpovědět na otázku, zda náboženství vede k lepší a zdravější společnosti. Průkopnická studie zahrnula celkem 18 rozvinutých demokratických zemí. Jako ukazatele zdraví konkrétních společností či řekněme „morálky“ posloužily například statistiky o počtu sebevražd, počtu případů těhotenství u žen ve věku 15–19 let, počtu interrupcí u matek téhož věku, o úmrtnosti v nízkém věku nebo o promořenosti sexuálně přenosnými nemocemi. Ukázalo se, že všeobecný pocit, jak silně náboženská víra utváří zdravou společnost, je jenom halucinace. Ve skutečnosti je to přesně naopak. V rámci studovaných zemí nábožnost společnosti pozitivně koreluje s vyšší sebevražedností, úmrtností v mladém věku, rozšířením sexuálně přenosných nemocí i s těhotenstvím a interrupcemi v nízkém věku. Každopádně je evidentní, že bezbožnost nebo souhlas s konceptem evoluce rozhodně společnost nerozkládá. (Převzato z www.osel.cz Náboženská víra a zdraví společnosti, Stanislav Mihulka. Pramen: Journal of Religion and Society 7, r. 2005)

S rituály se nedá volně nakládat, vyžadují přesný postup a slova, zkušenost, mají být důstojným a povznášejícím divadlem. Po obřadnostech náboženských rituálů toužil i kdejaký soudruh, a jak mi vyprávěl náš strýček kněz, býval zván i k pohřbívání komunistických papalášů. Aby vykompenzovali jeho kněžskou sutanu a kropenku, promluvil pak ještě nad mrtvým v rakvi pověřený soudruh. Nebožtíka oslovoval se soudružskou topornou bodrostí, tykal mu, jako by spolu zrovna seděli na schůzi. Jak ale projev zakončit? Říci amen nebo sbohem mu nešlo přes pysky. Pozdravit čest práci? Jakápak práce – po smrti. Nashledanou? To těžko. A jak tak hledal neutrální loučivý pozdrav, vyšlo z něj: Buď zdráv. 

Využít lidské potřeby věřit někomu, něčemu, vyvolat víru naplněnou ideologií, mýty, svatými, razantním tvrzením, demagogií je snad nejúčinnější nástroj vládnutí, ovládání, vlivu na chování lidských skupin i celých společností. Všichni demagogové, náboženské texty a jejich vykladači, představitelé sekt, tyrani, totalitní diktátoři a jejich poskoci vyžadují víru, dovolávají se jí a nevěřící trestají. Nahlédne-li skeptik a pochybovač, člověk přemýšlivý a myšlenkově nezávislý, do tohoto světa plného manipulací, vábení, cukru a biče, lží a falše, neshledává na něm nic lákavého.

Svoboda náboženství
Zdroj: ČT24

Ateismus není bezduchý a citově chudý, neoklešťuje bohatost prožívání, nemá problém se všemi vzývanou, a přitom tak málo žitou láskou. Je ale žádoucí, aby naše pochyby a nevíra nebyly zkostnatělým, škarohlídským postojem ke světu, ale měly dynamiku, opíraly se o zvídavost a hlad po informacích a zážitcích, aby je provázela přemýšlivost a tolerance k náboženstvím a věřícím. Neboť je evidentní, že potřeba víry je v lidské populaci většinová, je tedy vlastně přirozenější než skepse a pochybnosti, víc naplňuje lidskou touhu po kotvení, opoře, rituálech, po vyšším smyslu našeho života, vychází vstříc dětskému bažení po zázracích, které zkratkou, bez našeho přičinění, změní přání ve skutečnost. Nevěřícím nezbývá než to respektovat jako všechna nezvratná fakta. Navzdory tomu, že ostřeji než věřící vnímají, jak jsou tito zprostředkovateli víry podváděni, zneužíváni, mateni, okrádáni o svou identitu, soukromí, někdy dokonce v bojích o tu svou, jedině správnou víru připraveni o život. Což se týká některých zavedených náboženství dnes už minimálně, jiných ovšem velmi.

Lidé potřebují věřit. Ale počet ateistů prý roste. Jaký by asi byl svět lidí bez víry v rozličné bohy? Založený jen na lásce a úctě k životu, na humanismu a rozumu? Bůh ví.

Vydáno pod