Včera uplynulo čtyřiačtyřicet let od atentátu na amerického prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho a zítra si připomeneme stejné výročí od smrti jeho údajného a jediného vraha Lee Harvey Oswalda. Zatímco Oswald se k vraždě Kennedyho nikdy nepřiznal a jsou dosti pádné indicie, že jejím pachatelem buď vůbec nebyl, nebo alespoň nebyl pachatelem jediným, o vrahovi Lee Oswalda není pochyb. Byl jím Jack Leon Rubinstein zvaný Jack Ruby, majitel jednoho dallaského striptýzového baru.
K výročí jedné nevysvětlené události
Tento Ruby při převádění Oswalda z policie do vězení z bezprostřední blízkosti a za přítomnosti televizních kamer na Oswalda vystřelil smrtící ránu. Do policejního protokolu pak uvedl, že motivem jeho činu byla snaha ušetřit Jaquelině Kennedyové útrapy, které by musela prožívat při procesu proti vrahovi svého manžela. Jak je na první pohled patrno, bylo to zdůvodnění velmi nepřesvědčivé a už tehdy, spolu s mnoha dalšími nesrovnalostmi, to vyvolalo vážné pochybnosti o věrohodnosti oficiální verze o jediném střelci. To nakonec umocnila i poměrně brzká smrt Jacka Rubyho ve vězení.
Nový prezident Lyndon B. Johnson během týdne jmenoval komisi vedenou předsedou Nejvyššího soudu Earlem Warrenem. Jejím členem byl i Allan Duplex, jehož právě Kennedy před tím odvolal z vedení tajné služby CIA, dále pak Richard Russel, který odmítl některá zjištění komise podepsat, a také Hale Boggs, jenž často při jednání komise ostře kritizoval různé nejasnosti. Ten v roce 1972 náhle a beze stopy zmizel. Nebyl však sám. Ve velice krátké době, dříve než uplynulo deset let od atentátu, zemřelo celkem osmnáct důležitých svědků tohoto případu: šest jich bylo zastřeleno, tři zahynuli při automobilové nehodě, dva spáchali sebevraždu, jeden byl podřezán, jeden zabit úderem karate za krk, tři podlehli infarktu a dva zemřeli normálně stářím. Jistý americký pojišťovací matematik si dal práci a zjistil naprostou nemožnost pravděpodobnosti takového jevu. Kdopak by si u nás nevzpomněl na podobnou úmrtnost lidí, kteří mohli něco vědět o smrti Jana Masaryka, či komu by ze žhavé současnosti nevyskočila jména jako Lambert Krejčíř nebo František Mrázek.
Nicméně, než se rok s rokem sešel, Warrenova komise už 27. září 1964 vydala zprávu, podle níž v té věci vyslechla neuvěřitelný počet 26.550 svědků. Ve zprávě označila nikdy nesouzeného Lee Oswalda za jediného pachatele bez účasti nějaké cizí mocnosti nebo síly. Jako motiv činu zpráva uvedla Oswaldovu hlubokou nenávist vůči jakékoliv autoritě, tendenci k násilí a touhu zapsat se do dějin. Dále pak zpráva opakuje i onen nevěrohodný motiv Rubyho, proč zabil Oswalda.
Tento výrok Warrenovy komise oficiálně platí i dnes a někteří novináři jí uvěřili, jako například náš zesnulý kolega ze Svobodné Evropy Karel Jezdinský, který se víckrát za tuto zprávu postavil. Naproti tomu většina novinářů stále vyslovuje vážné pochybnosti. Uvádějí se zejména teorie o větším počtu střelců a větším počtu kulek, než kolik by byl mohl vystřelit Oswald z okna budovy knižního skladu. Mezi nevěřící novináře patřil od začátku i tehdejší zpravodaj Československého rozhlasu v Americe Karel Kyncl, který ve svých reportážích důsledně uveřejňoval ostré námitky právníka Marka Lanea k celému způsobu vyšetřování. Mark Lane pak o tom napsal celou knihu, z níž jsou citovány i některé údaje tohoto komentáře.
Když jsem byl v roce 1992 ve Spojených státech před prezidentskými volbami, četl jsem v novinách příslib prezidenta Bushe staršího, že bude-li podruhé zvolen, ihned dá kauzu atentátu na Kennedyho znovu přešetřit. Zvítězil však Clinton a nic podobného se nestalo, z čehož by se dalo soudit, že by to nemuselo být v zájmu demokratické strany, za níž byl Kennedy zvolen. A tak lidé, a nejen v Americe, uvěřili spíše tomu, co viděli ve známém filmu na toto téma, než oné velmi podivné zprávě Warrenovy komise.
Takovým nevěrohodným oficiálním zprávám hodně nahrává obava politiků a novinářů nebýt obviněn ze zastávání tak zvaných teorií spiknutí. Je však velmi mnoho důvodů k podezření, že spiknutím mohou být také některé oficiální verze o důležitých historických událostech. Pochybnosti o nich však nejsou spiknutím, ale právě jen pochybnostmi, když některá fakta oné oficiální verze jsou ve značném rozporu s fakty mnohem věrohodnějšími a někdy i se zdravým rozumem. Je proto povinností i velmi seriozních novinářů, aby podrobili zkoumání každou oficiální verzi, která vyvolává podezření, že zakrývá něco, o čem by se mělo poněkud možno trvale mlčet. O takové kauzy je nutné se zajímat a nebát se i určitých spekulací, pokud jsou pravděpodobnější než to, co se předkládá k věření z úředních míst.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.