Ačkoli kouzelné Toskánsko trpí přemírou zájmu a klidného místa pohledat, přesto se taková najdou. Půvabná zastávka mě čekala v městečku Rada in Chianti. Vše nasvědčovalo tomu, že jsme se opět dostali do neutuchajícího turistického kolotoče, neboť ani v tomto skromném městečku jsme nedokázali najít místo k zaparkování. Když jsme si ho přece jen vybojovali a vydali se do historických uliček, dostalo se nám milého překvapení v podobě ochutnávky místních vín.
Na začátku vytyčeného koridoru uliček byla možnost koupit si za 8 euro sklenici na víno a s tou pak neomezeně ochutnávat vína bílá i červená, včetně těch dezertních i sektu. Pomalé korzování místních obyvatel se skleničkou v ruce a zasněným výrazem při převalování vzorku v ústech na mě působilo povzbudivě a příjemně, ačkoli jsem se sem původně vypravila za freskami; ty ale byly pod lešením a i další kostel byl zavřený. To se později, během další cesty, ukázalo být celkem běžným jevem - všechny zajímavosti byly zamčené. Snad po nějakém úsilí, třeba telefonickém naléhání, by se člověk vstupu domohl. Na to jsme ale neměli sílu; koneckonců těch otevřených, živých zážitků má Toskánsko ještě dost v zásobě.
Takovým zážitkem je třeba návštěva uzenářství v Greve in Chianti. Krámek na náměstí svým sortimentem i uspořádáním nabízí skutečný kulturní zážitek. Dobře usušené šunky, „školící se“ (jak by řekl básník) zavěšené pod stropem, široká nabídka všech možných chutí a hlavně vůní, to je opravdový smysly vibrující zážitek. Když k tomu připočteme poklidnou atmosféru celého městečka a snahu o trochu té umělecké avantgardy v podobě bronzového torza pravděpodobně Ikara, dojdeme k závěru, že tato zastávka byla úspěšná.
Toskánsko se s námi rozloučilo způsobem sobě vlastním, jednak jedinečnou atmosférou miniaturního městečka Pitigliano, postaveného přímo na vrcholku skály, a nakonec i bláznivou uměleckou tarokovou zahradou.
Pitigliano s křivolakými, úzkými uličkami a nepřeberným množstvím zákoutí, průchodů a průhledů do okolí působí velmi upraveně, na Itálii až nebývale čistě - možná také díky tomu, že v každé možné mezeře a balkónku jsou poskládány a zavěšeny květináče s květy různých tvarů, barev a vůní. Ovšem nejzajímavější na tomto městečku je jeho historie. Po staletí bylo známo svojí vzkvétající židovskou komunitou, v roce 1860 se skoro třetina obyvatelstva hlásila k židovskému původu. Ačkoli dnes bychom v městě příslušníky tohoto národa spočítali na prstech jedné ruky, sympatické je, že konec židovského společenství v Pitiglianu nepřinesl holocaust, ale úplná asimilace. V současné době tuto komunitu připomínají dvojice z ciziny, které ve znovu otevřené synagoze uzavírají sňatky podle židovské tradice.
A nakonec, skoro už na hranici s Laziem, nás překvapila v prašné a nezajímavé krajině Taroková zahrada - Gardino dei Tarocchi, kterou jako své celoživotní dílo vytvořila extravagantní umělkyně americko-francouzského původu Niki De Saint Phalle. I v tomto případě Itálie zůstala Itálií a nadmíru zajímavá atrakce byla zavřená, ačkoli být neměla. Naštěstí umělkyně ve svém rozmachu nebyla ničím omezována a některé až patnáctimetrové sochy jsou viditelné z příjezdové cesty. Zážitek je to opravdu nevšední.
- ilustrační foto autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/160/15994.jpg
- ilustrační foto autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/160/15996.jpg
- ilustrační foto autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/160/15997.jpg
- Taroková zahrada (Gardino dei Tarocchi), celoživotní dílo umělkyně americko-francouzského původu Niki De Saint Phalle autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/160/15998.jpg
