Ačkoli jsem až nekriticky okouzlena Sicílií, hlavnímu městu Palermu jsem nikdy na chuť nepřišla. Snad jako každý, kdo znal tento ostrov a jeho hlavní město pouze z literatury, jsem byla zvědavá a plná očekávání. Zklamání přišlo hned při první návštěvě.
Možná to zapříčinily věty v průvodcích, které jsem si špatně vyložila: „Palermo je hlučné, rušné a živé město. Je to fascinující místo, které je jako stvořené nejen k prohlídce nejrůznějších památek a zajímavostí, ale i k bezcílným toulkám ulicemi a vstřebávání nezapomenutelné atmosféry.“ Nebo:„„Palermo je městem nekonečného vzrušení a zajímavých protikladů. Typické jižní středomořské město, kypící, rušné, ukřičené a podmanivé.“ Já jsem vnímala jen smog, horko, dusno, bláznivé a nebezpečné řidiče, špínu a smrad. A to si mě tedy nepodmanilo.
Ale protože Sicílii miluji, nechtěla jsem nad Palermem zlámat hůl hned po první návštěvě. V duchu jsem si vysvětlovala svou nechuť k tomuto městu tím, že jsem tam třeba byla ve špatný čas nebo chodila špatnou trasou, měla smůlu na zpanikařené a uhoněné lidi a navštívila ne zrovna nejlepší trh. Nicméně ani při opakovaných návštěvách toužebné okouzlení nepřicházelo. Město se mi stále ukazovalo ve své ušmudlané ukřičenosti a podivné zmatenosti.
Proto jsem svou poslední návštěvu už brala jen jako povinnost vůči přítelkyním, které nedaly na mé varování a chtěly město navštívit. A tentokrát mě konečně Palermo dostalo díky zcela jedinečnému triku; poslalo nám totiž svého rytíře v podobě pouličního psa. Vím, že po celé Sicílii běhá nekonečné množství toulavých, hladových, žebravých, bojácných a vlezlých psů, tenhle byl však jiný. Přišel k nám, když jsme seděly na zahrádce jakéhosi baru, a nežebral, jen nás pozoroval. Nechal se pohladit a napil se vody, kterou jsme mu nabídly.
Když jsme se zvedly, brzy jsme pochopily, že máme svého průvodce a ochránce. Okamžitě si nás spočítal a bedlivě dával pozor, abychom se neztratily. Jakmile jedna z nás zašla do obchodu, sedl si před něj a trpělivě čekal, až ji ostatní dojdou nebo ona vyjde. Za chvíli jsme se už bezstarostně orientovaly podle toho, kde pes čekal. Ale nejenom to, jeho nejdůležitější prací bylo odhánět od nás nebezpečné motorkáře. Oblíbeným trikem místních zlodějů totiž je strhnout v jízdě na motorce či mopedu z ramene turistky kabelku a rychle ujet. Náš psí bodyguard nedovolil ani jednomu motorkáři se k nám jen přiblížit. Jakmile ho uslyšel za rohem, zbystřil, a když se dostal k nám, nekompromisně ho zahnal. Takto nás spolehlivě provázel celé odpoledne aniž by cokoli vyžadoval nebo se nějakým způsobem vtíral. Samozřejmě, že jsme ho chtěly odměnit a koupily mu housku s párkem, ale náš „palermský rytíř“ si nevzal ani sousto. Bylo evidentní, že nežebrá ani se nevnucuje do naší přízně.
Když se blížil náš odjezd, začaly jsme mít obavu z loučení. Jak se bude tvářit - bude sedět na chodníku a smutnět? Obavy byly zbytečné. Jakmile nás totiž doprovodil k autobusu, kterým jsme odjížděly z centra, pochopil, že jeho práce skončila, a aniž by se otočil, vznešeně odkráčel pryč.
Kdykoli si nyní na Palermo vzpomenu, začnu se usmívat a pociťuji k tomuto podivnému městu zvláštní sympatii a jistou sounáležitost, protože nám do cesty poslalo tohoto svého psího šlechtice a my jsme jeho prostřednictvím mohly alespoň trochu poodhalit jeho zvláštní genius loci.
- Rytíř z Palerma autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/161/16003.jpg
- ilustrační foto autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/161/16001.jpg
- Rytíř z Palerma autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/161/16007.jpg
- ilustrační foto autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/161/16008.jpg
