Tak se zase mění situace. Jan Kaplický je ochoten změnit dispozice knihovny, dle některých chrchle, aby nevadila územnímu plánu. Lze předpokládat, že pražský magistrát přijde s nějakým jiným nápadem, aby knihovna nestála tam, kde původně měla stát. Sotva nám Bémova kancelář upřímně oznámí, jak ji vyzval Vlastimil Ježek, že Kaplického blob prostě a jednoduše nechce. Tak přímé jednání je těm radničním koutům cizí.
Vjem všeobecného trapasu
To Milan Knížák do toho jde čelem. Knihy by internoval v Paláci kultury. Ta budova ostatně má dostatečně cenzorského ducha, zalezlého jako plíseň ve zdech.
Sotva dohledáme, jak vlastně tento trapný spor o knihovnu vznikl. Byl to vskutku jenom rozmar pana prezidenta? Doopravdy všechno začalo tím, že Václav Klaus oznámil, že se mu Kaplického návrh nelíbí, zažertoval, že by se klidně proti němu i připoutal řetězy, a poté Pavel Bém začal hrát docela jinou hru než předtím? Pokud by tomu bylo skutečně tak, potom ať na Letné stojí národně-sparťanský fotbalový stadión a v prostoru, určeném pro předpokládanou knihovnu, nechť je zbudováno k tomu hřišti příslušející parkoviště. Už by pak bylo všechno jedno v této demokracii zaslíbené zemi. Vždyť automobily jsou přece mnohem trefnější symboly naší doby než knížky. Stejně tak současné časy daleko více charakterizují fotbaloví fanouškovští deprivanti než nějací knihomolové.
Boj o knihovnu se postupně mění v mocenskou frašku. V ní rozhoduje už zcela jednoznačně staré dobré: „Větší bere!“ Hloupé je, že ono „větší“ není opřeno o věcné argumenty, ale pocity. Nějak takhle kdysi vyháněli z výstavních síní impresionisty. Jenomže horší je, když se v takových „dojmových“ situacích vnímá pohled „důležitých“ jako rozhodující měřítko. Když vkus „pomazaných“ a „povolaných“ se stává kulturně-společenskou normou. Byť ovšem - když si připomeneme například Formanova Amadea - tam Josef II. také osvíceně, zasvěceně a odborně konstatoval, že Mozartovy skladby „mají příliš mnoho not“.
Je už doopravdy jedno, jak „boj o knihovnu“ dopadne. Vjem všeobecného trapasu už sotva kdo smaže. Občan si může přinést do svého života z celé té mely jediný poznatek: „Nejlepší knihovnu si postavím doma! Nepotřebuji k tomu Kaplického a nebude mi do toho mluvit ani Klaus, ani Bém, ani Knížák!“ Doufejme, že tato soukromá jistota bude v zemích Koruny české alespoň chvíli existovat.