Agentura STEM si nedávno dala neobvyklý úkol: zeptala se reprezentativního vzorku českých lidí na to, jak se jim líbí vrcholní zahraniční státníci. Téměř dvě třetiny uvedly na prvním místě Angelu Merkelovou a více než polovina Nicolase Sarkozyho. Nejzajímavější výsledky však byly u vedoucích představitelů dvou nejvýznamnějších států světa - Ameriky a Ruska.
A tady přes kladné zkušenosti Čechů s Američany a nedobré s Rusy vyšel prezident Bush s pouhými 33 procenty obliby o osm procent hůře než Vladimír Putin.
V tom průzkumu se pravděpodobně nejvíce odrážejí čistě lidské sympatie a antipatie, zatímco věcné důvody v hodnocení mohou být až na druhém místě. Přesto u prezidenta Bushe mě to nízké hodnocení velmi zaujalo, protože už téměř osm let mám o něm také mínění hodně negativní. Funkce prezidenta je v Americe velmi důležitá a jeho zvolením se tam vykonávání veškeré politiky dostává nejen do rukou jeho, ale také lidí, které si vybere do své administrativy.
V případě mladšího Bushe mi už před jeho zvolením vadilo, že ve funkci guvernéra státu Texas neudělil milost ani jedinému odsouzenci na smrt, ačkoliv při jeho halasně proklamovaném křesťanství bych předpokládal, že před každým podpisem popravy se hluboce zamyslí nad přikázáním „Nezabiješ“. Ostatně i dosud právně velmi nehotová Evropská unie už dávno trest smrti vůbec zrušila.
Pak tedy v roce 2000 došlo k prezidentské volbě, kdy Bushovým protikandidátem se stal dosavadní Clintonův viceprezident Al Gore, shodou okolností výrazný Bushův protiklad například v záležitostech ekologických. Nevím, proč a jak je v Americe zaveden princip volitelů, který může způsobit, že prezidentem nemusí být v přímé volbě zvolen ten, kdo dostane nejvíce hlasů jednotlivých občanů, ale ten, kdo získá největší počet volitelů v jednotlivých státech unie. A přesně to se stalo Goreovi, což samo o sobě bylo sice nespravedlivé a ne zcela demokratické, ale podle platné americké ústavy jedině legální. V tom tedy nebyl nějaký švindl Bushova zvolení, jak to zde minulý týden v rozhovoru s Lídou Rakušanovou zcela bez obalu nazval zajisté velmi fundovaný francouzský politolog Jacques Rupnik. Švindl byl jinde. Však si pamatujeme, jak to bylo: Na Floridě, kde je guvernérem Bushův bratr Jebb, bylo nutné v důsledku podezření na nějaké nejasnosti při strojovém počítání hlasů přepočítávat ty hlasy ručně. Nu a v jistém momentě byla tato kontrola přerušena a celý případ se předal k rozhodnutí Nejvyššímu soudu, který pak většinou jednoho hlasu uznal Bushe jako vítěze.
Zde je zajímavé připomenout nedávné vyprávění místopředsedkyně našeho Ústavního soudu Elišky Wagnerové, která někdy v létě 2000 hovořila s jednou soudkyní Nejvyššího soudu USA a ta jí vyprávěla, že po pětadvaceti letech u tohoto tribunálu už dávno přesluhuje, ale nechce před volbou nového prezidenta své místo uvolnit, aby tam neusedl příznivec demokratů, který by v nouzovém případě mohl rozhodnout proti republikánskému kandidátovi.
Nouzový případ pak tedy nastal a lze říci, že právě tato soudkyně rozhodla o tom, že k vládě ve Spojených státech se dostal nejen George Walker Bush, ale s ním i Paul Wolfowitz, Donald Rumsfeld, Dean Chaney a další členové skvadry, která pak řešila jeden z největších případů v americké historii, určený datem 11. září 2001. V případě, kdy o vládě Bushovy exekutivy rozhodl jediný člověk, je možné položit si jinak zakázanou otázku, co by bylo, kdyby. Tedy zdali by se věci vyvíjely stejně, kdyby se byl stal prezidentem ten, kdo dostal nejvíce hlasů a kdo měl pak tolik úcty k Nejvyššímu soudu, že bez reptání přijal jeho verdikt, i když určený právě jen tím jediným hlasem. Nutně pak musí přijít na přetřes i četné pochybnosti kolem 11. září, například kdo skutečně řídil útočná letadla, jak to, že se během jediné hodiny podařilo tak snadno unést hned čtyři stroje s nejvíce naplněnými nádržemi, co se vyšetřilo o letadle spadlém na Pentagon, po němž prý nezůstaly stopy, a tak dále.
Z toho ovšem vyplývají otázky další: Šlo by NATO tak ochotně do dosti marné akce v Afghánistánu, šel by Al Gore sám jako Bush do Iráku a zahynulo by tam 4000 Američanů a milion Iráčanů?
Slyším-li, že i u nás teď Ústavní soud občas rozhoduje v poměru 8:7, vždy si vzpomenu na tu americkou soudkyni a na odpovědnost, kterou na sebe vzala. Myslím, že výnosy nejvyšších soudů o nejdůležitějších záležitostech by měly být podmíněny nějakou kvalifikovanou většinou, aby jediný člověk neměl v rukou osudy celé země nebo třeba i celého světa.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.
