Byl bych velmi nerad, kdyby vzrušení kolem podané obžaloby na šestaosmdesátiletou paní Ludmilu Brožovou-Polednovou z podílu na trestném činu vraždy bylo jen přechodným mediálním hitem. Však to známe: V pondělí jsou to kradená auta, v úterý šizená sekretářka pana senátora, ve středu první Čech usmrcený eutanazií a ve čtvrtek tedy stařena, která má tu smůlu, že přežila tisíce provinilců sobě podobných, a na druhé straně to štěstí, že aby mohlo být učiněno spravedlnosti zadost, měla by se dožít minimálně stovky.
Nejen k případu paní Brožové-Polednové
Ach bože, jako by tu paní Brožová-Polednová nebyla už před těmi patnácti lety, kdy se o ní jako o prokurátorce v procesu Horáková a spol. dobře vědělo a její jméno také figurovalo ve všech knihách, kde se o tom procesu psalo. Vždyť její vina byla tenkrát úplně stejná jako dnes a kdyby byla včas dostala i hodně vysoký trest, tak už byla dneska z kriminálu venku a nikdo by ji neobtěžoval nějakým rozhovorem přes škvíru dveří s bezpečnostním řetězem.
Ale i když se někdy v těch minulých letech naše justice rozhoupala k činu a postavila před soud třeba prokurátora z hrdelního procesu s generálem Heliodorem Píkou – tedy Karla Vaše – tak víme, jak to dopadlo. S trpkou ironií jsme pak konstatovali, že jediné "spravedlnosti” se mu dostalo, když si musel odsedět pár let, která mu nadělili sami komunisté. Podobně si nejsme jisti, zdali náhodou nebyla spravedlností bez uvozovek šibenice pro Slánského, Švába, Reicina a nakonec už dávno zapomenutého a přesto ve své době důležitého a o životech antikomunistů rozhodujícího aparátčíka Osvalda Záborského.
V procesu s Miladou Horákovou, který jsem mohl sledovat v rozhlase, neboť se konal právě mezi mými dvěma kriminály, mi ve vytí těch soudních vlků hlas paní Brožové téměř zanikal. Mnohem více mi utkvěl v paměti slovenský řev druhého prokurátora Juraje Viesky, který později i v procesu s majorem Nechanským a Veleslavem Wahlem projevoval až kanibalskou spokojenost nad jejich rozsudky smrti. A tenhle zloduch se někdy v roce 1954 najednou objevil ve Valdicích se sedmiletým trestem od svých soudruhů. Dostal tam sice protekční místo písaře, ale užil si aspoň trochu toho, do čeho sám posílal své oběti, pokud tedy vůbec zůstaly naživu. A já jsem s touhle lidskou zrůdou chodil na vycházce v jedné pětici muklů. Ubránil jsem se tomu, abych s ním promluvil byť i jen jediné slovo, ač on o to z nějakých důvodů zřejmě stál. Ubránil jsem se tomu i později už na svobodě, když jsem se s ním dík neuvěřitelným náhodám potkal – neubránil jsem se však dojmu, že kdybych nevěděl o jeho zločinech, z jeho chování bych ho musel považovat za člověka docela příjemného, který na rozdíl od dodnes ideologicky zcela zabetonované paní Brožové-Polednové už koncem padesátých let tušil aspoň tolik, že komunisté spějí k jakémusi obrodnému procesu a i on sám se po této linii vydal než předčasně, prý v ukrutných bolestech zemřel.
Vrátím-li se ve svých vzpomínkách o 57 let zpátky, stále mi jako nejstrašnější memento připadají ti staří soudci z první republiky, kteří nás posílali na letité tresty a leckoho i na tu šibenici. Komu dnes něco řeknou jména předsedů senátů Státního soudu jako byl dr. Jaroslav Novák, který poslal na šibenici stejně Choce a Šádka jako pak Slánského a jeho deset souviselců? Nebo pana doktora Vladimíra Podčepického, který v mém senátu seděl mlčky jako baba kořenářka, ale jako předseda v jiném procesu poslal na desítky let do vězení velikány české kultury jako byl Zdeněk Kalista a mnozí katoličtí spisovatelé!
Prokurátoři byli v celé té vražedné hierarchii až za soudci a teprve za prokurátory byli ti krutí přípravci – estébáci. I u nich bylo dost času pohnat před soud vyšetřovatele Horákové Milana Moučku, který vykonával aziatské příkazy sovětských poradců Lichačeva a Makareva vysávající z obviněných jejich výpovědi ponížením veškerého jejich lidství a naprostým psychofyzickým vyčerpáním. I o Moučkovi se mnohokrát mluvilo, podobně jako o Aloisu Grebeníčkovi a dalších. Ale vždy nebyla jaksi politická vůle, ba mluvme přímo o politické nevůli, v tom Grebeníčkově případě vykonávané i jeho synem, tehdejším předsedou KSČM a poslancem českého Parlamentu. A právě z parlamentních lavic této strany jsme často slýchali slova o specifických podmínkách studené války, jaká teď opakuje i Ludmila Brožová-Polednová. Zatím nám právníci neřekli, zdali onen vágní pojem „studená válka” opravňoval kohokoliv k nějakému bezohlednějšímu nakládání s lidskými životy. Pokud se na to z opačného gardu odvolávají bratři Mašínové, prohlašují je komunisté za vrahy.
Při psaní o těchto věcech se mi stále vkrádá do myšlenek slečna poslankyně KSČM Kateřina Konečná. Je jí dnes přibližně tolik, kolik bylo Ludmile Brožové, když začala svou bohulibou prokurátorskou kariéru. I z některých vystoupení slečny Konečné mám pocit, že se k oné dávné minulosti staví stejně apologeticky. Nedávno se dokonce vydala šířit své komunistické přesvědčení do jámy lvové – mezi emigranty do kanadského Toronta. Dopadla tam tak, jak dopadnout musela a pravděpodobně to pociťuje jako křivdu. Přiznám se, že tuto mladou dámu považuji za větší nebezpečí než onu plzeňskou stařenu. U Konečné totiž nejde o nějaké mladické poblouznění, ale i o rodinnou indoktrinaci, kdy navíc její otec – někdejší čelný krajský komunistický funkcionář – jí dělá placeného poslaneckého asistenta.
Bohužel, marné asi jsou a budou jakékoliv právní pokusy o zrušení této politické strany s těžce zločinnou předchůdkyní a s neodstraněnou zátěží v duších mnoha jejích příznivců. Jediná záruka její likvidace je v rukou voličů, kteří mají při každých volbách možnost poslat tuto relikvii na cestu do nenávratna. Proces s paní Polednovou to sám nespasí, ale přesto by byl velmi žádoucí. Případný spravedlivý trest by ani svým výkonem nebyl nehumánní. Byl by pro ni zabezpečením ve stáří, značně rozdílným od toho, co ona žádala pro své oběti.