Velké fotografie dvou pytlů vytažených agentů třetí správy StB – čili komunistické Vojenské rozvědky – a polistopadových ministrů dvou nejsilovějších resortů se ve středu objevily na čelném místě první strany Lidových novin v jakémsi úzkém černém rámečku, jako by oba cestovali v jednom letadle, které se den před tím zřítilo. V následném článku se pak dovídáme taková moudra, jako že to agentství u generála Miroslava Vacka podle odborníků nikoho nepřekvapuje, kdežto u Richarda Sachera trochu ano, ale jelikož se v onom pytli dochoval jen jeho evidenční list s krycím jménem Filip, tak se o jeho spolupráci s rozvědkou neví vlastně nic. Bezpečně víme tedy jen tolik, že Sacher je Filip a pravý Filip je Falmer, zatímco Vacek alias Srub nám sám na sobě předvádí dávný Jiránkův vtip, kdy jeden z nakreslených panáků říká: „Já jsem agentem StB nikdy nebyl, já jsem je řídil“.
Vypadá to tak, že u valné většiny policejních agentů, co jich kdy u nás bylo, nevíme o mnoho více než právě jen to, že agenty byli. Kromě Karla Čurdy, agenta gestapa za heydrichiády, téměř nikdo nevstoupil do dějin jako jejich skutečný hybatel, který pak právem skončil na šibenici. I o takovém Karlu Sabinovi víme jen tolik, že roku 1872 – ve svých 59 letech – byl odhalen jako spolupracovník rakouské tajné policie a prohlášen za zrádce národa. Co přesně z té spolupráce vzešlo, to už není obecně známo a Sabinovi patří v minulosti místo hlavně jako autorovi operních libret Prodané nevěsty, Braniborů v Čechách a V studni. Teprve při velmi hlubokém zamyšlení nad zápletkou naší nejnárodnější opery bychom mohli najít stopy jakési vady charakteru tohoto autora. Mařenka vskutku krutě zneužívá duševní retardace koktavého Vaška. Jeník se zase pokouší z Kecala podvodně dostat 300 zlatých a ačkoliv je syn Tobiáše Míchy, na smlouvu, čili právní dokument, se podepíše falešným jménem Jeník Horák. Prý nikoliv podvod, pouhá jenom lest, vysvětluje pak své chování. Vesničané ovšem jásají, že dobrá věc se podařila a s nimi jásají i celé generace Čechů, jimž Sabinova mentalita zřejmě není tak docela cizí.
A jako nebyl Bedřichu Smetanovi nepřijatelný Karel Sabina, tak nebyl v roce 1990 Václavu Havlovi nepřijatelný Miroslav Vacek, jehož jmenoval v květnu 1990 armádním generálem a pak ministrem obrany. Nijak přitom nevadilo, že Vacek byl před tím velitelem Západního okruhu komunistické armády, pak také náčelníkem generálního štábu a kandidátem ÚV KSČ. Což tohle všechno, co bylo dávno známo, neznamenalo politicky víc než nějaký papír o registraci u vojenské rozvědky, z něhož si Vacek může právem dělat legraci a vydávat to za horlivost nějakého "kontráše”, který si tou registrací svého velitele chtěl vylepšit vlastní hodnocení?
Podobné sympatie jako k Vackovi projevoval Havel i k Sacherovi, o němž asi nevěděl, že je Filip. Spíš se už několik let před listopadem zdálo, že Richard Sacher Filipa má. Už od začátku osmdesátých let byl politickým vedoucím Ústřední politické školy Čs. Strany lidové v Klínci a odtud vedl velmi šikovně a důsledně obrodnou opozici vůči zcela kolaborantskému vedení národněfrontovní strany. V této důslednosti Sacher vytrval a proslavil se hlavně v říjnu 1988 dopisem, který zaslal osobně všem delegátům 6. zasedání ústředního výboru strany. V něm představil první soustavnou a promyšlenou základnu obrodného procesu a volal lidovce ke křesťanské a ne komunistické odpovědnosti. Pro kritiku vedení strany byl pak zbaven všech funkcí, ale už deset dní po 17. listopadu 1989 se stává na několik týdnů ústředním tajemníkem ČSL a od 30. prosince 1989 do 27. června 1990 prvním nekomunistickým ministrem vnitra od druhé světové války. V této funkci sice zruší Státní bezpečnost, ale po neúnosně dlouhou dobu ponechává ve svém úřadě jejího šéfa Aloize Lorence, který tak má dost času zametat nejhorší stopy.
Za Sacherova ministrování údajně také sehrál důležitou úlohu tak zvaný Fond Z, v němž se hermeticky uzavíraly nejzávažnější kompromitující materiály a měl být i nyní doplňován o dokumenty některých osob vytvářejících nový režim. Pouze jediný z pozdějších ministrů vnitra – totiž Stanislav Gross – výslovně prohlásil, že o takovém fondu nic neví. Jinak se kolem té věci zachovávalo ticho a není vyloučeno, že to má teď něco společného s těmi nově objevenými pytli. Richard Sacher sám pak od června 1990 ustupoval z politické scény, o jejíž demokratizaci celých deset let před tím bojoval, a nakonec dost nepochopitelně zmizel v jisté bezpečnostní agentuře.
A papírové kádrování z pytlů i nepytlů bude zřejmě i nadále pokračovat, jak se komu bude hodit. Falešného Filipa – Sachera pošleme ke dnu, aniž se dovíme, co vlastně provedl, pravého Filipa alias Falmera necháme dále sedět na jednom nejvyšších stupínků zákonodárného sboru i když se trvale hlásí k těm, kteří v padesátých letech zabíjeli na hranicích. Není to už podvod ani lest, pouhá jenom nudná hra s naivními občany. Ale ani ti už nezpívají, že dobrá věc se podařila.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.
