Dvě z našich výkladních skříní, fotbalový nároďák a Česká filharmonie, se ocitly ve stejné době prakticky bez vedení. Tedy, obě faktické vedoucí mají - u nároďáku je to Karel Brückner a u filharmonie Zdeněk Mácal. Oba muži vrcholného věku, kdy už ustrojení příliš nekoresponduje s akceptováním změn, obrátek a také kritiky zvenčí. Mácal je pod tlakem jaksi internějším. Určitá část množiny klasických hudebníků, kteří sedí v našem prvním orchestru, mu více či méně nápadně dává najevo lehké pohrdání. Má za sebou přece jen ne až tak zářnou sestavu těles, která řídil a filharmonie sama se cítí být jednou z těch nejlepších na světě. Tak se Mácal přece nemůže divit. Ostatně on svou situaci vyřešil. Sice poněkud přehnaným gestem, že tedy končí okamžitě, což u takové práce opravdu nejde. Ale vyřešil ji. A to navíc veřejnost o tlacích nic netušila, klasika ji příliš nezajímá. K přelití onoho hrnce trpělivosti stačily dvě opatrně kritické reflexe Mácalových řízení České filharmonie z počátku nové sezóny.
Bezprizorní
To o fotbal se stará snad každý. A také snad každý, koho zajímá, už dávno ví, že Brückner měl odejít nejpozději po mistrovství světa v Německu. Evidentně vyhasl a už neumí vymyslet nic jiného, než šachovou taktiku „všechno na věž.“ A protože nespokojenost rostla až do ostudného vrcholu v utkání s pracujícími ze San Marina, bylo třeba něco udělat. Rosický to trochu profláknul, když se vykartoval nezbytný Koller. „Musíme změnit taktiku, přece nebudeme shánět dalšího obra,“ řekl krátce předtím, než trenér nominoval dodatečně vysokého pobíhače ze Sparty, Doška. Brückner by pro dodržení své taktiky, kterou na stará kolena přece nebude měnit, byl ochoten povolat třeba basketbalistu Welsche, kdyby dlouháni nezbyli.
Není zcela jasné, co se dělo v kabině před utkáním s Iry, všichni mlžili a schovávali se za ploty. Ale místo věže vyběhl malý Sionko, jenž oslnil proti Slovensku a pak ho logicky trenér zavrhl. A kluci se rozhodli to vzít do vlastních rukou. Začali běhat, hrát to, na co jsou zvyklí ve svých velkoklubech - kombinovat a bylo z toho pohledných asi dvacet minut. Dali dokonce krásný gól, u kterého nemusel být už ani švarný Baroš. Až se té proměny lekl brankář Čech, dosavadní opora, a začaly mu padat míče z rukou a nohou.
Kluci se ovšem uspokojili, gól stačil, Irové se na nic nezmohli, a zbytek zápasu už odchodili. Mají to v rukou, vědí jak na to, je nikdo nikam nepožene. Na Evropě už prakticky jsou, stačí udolat například uondané Slováky, a hurá zpět dobudovat oslabené pozice ve svých klubech.
Každý kapitán ví, že velká loď může nějaký čas plout sama. Jsou na světě dokonce i úspěšná tělesa bez dirigenta. Ostatně podobně hrají už dva roky naši hokejisté. Ale protože nejde o obecný trend, je jen otázkou času, kdy nám svět zase uteče. Stačilo včera sledovat zápas dřívějších outsiderů Norska s Řeckem nebo v hudbě pozorovat nárůst německých zemských orchestrů. Ostatně, proč bychom ve fotbale měli hrát lépe než naši bývalí soukmenovci z Rakouska? A proč bychom zrovna v klasice naopak měli jejich úrovně alespoň dosáhnout?
Máme zvláštní povahu, my Češi. Rádi si namlouváme, že jsme nejlepší na světě.