Na druhé straně však celkem spontánní volání IV. sjezdu po zrušení cenzury a ostré výpady proti tiskovému dozoru byly nepochybnou předzvěstí největší události tak zvaného Pražského jara o půl roku později, kdy pak sami komunisté cenzuru skutečně zrušili a nastala svoboda natolik otevřená, že za těch několik měsíců, kdy trvala, bylo možné seznámit veřejnost s nejhoršími zločiny komunistického režimu za dosavadních dvacet let jeho vlády. Tato vskutku hrůzná zjištění zachovala svůj dosah i hluboko do doby polistopadové, neboť ti, kteří do KSČ vstoupili v době husákovské normalizace, nemohou tvrdit jako jejich pováleční předchůdci, že přihláška do strany byla pro ně nějakým euforistickým omylem či mladickou politickou nerozvážností. Nelze zapomínat a nutno stále připomínat, že toto kariéristické chování se týkalo většiny otců naší polistopadové ekonomické reformy, kuponových i nekuponových privatizátorů výrobních prostředků a záměrných neprivatizátorů bank – ať už se jmenovali Dlouhý, Tříska, Dyba, Ježek, Tlustý, Tošovský nebo Kočárník.
Není tedy žádnou nadsázkou, že českoslovenští spisovatelé – a v tomto ohledu můžeme už mluvit o jejich výrazné většině – pochopili v roce 1967 význam svobody slova jako podstatné složky na cestě k politické demokracii. To platí samozřejmě pro všechny časy, tedy i pro dnešek, kdy sice u nás máme demokracii ústavně jištěnou, ale nepoháníme k odpovědnosti některé její nejvyšší představitele, kteří si zvykli zcela bezostyšně na to, že se mohou kdykoliv domáhat legislativního omezování práva na svobodu slova a mínění. Je nutné se s největší vážností zamyslet nad tím, co napsal šéfredaktor týdeníku Respekt Martin Šimečka v posledním čísle svého časopisu. Cituji doslova: „Dnes státní cenzura neexistuje – přesněji, její míra je nesrovnatelně nižší. Existuje však cenzura neideologická – bují takřka nepozorovaně a rychlým tempem. Vládne dnes v každém větším podniku, o úřadech ani nemluvě. Novináři o tom vědí své, narážejí na rostoucí organizovanou bariéru mlčení lidí, kteří se bojí promluvit. Tato široce rozvětvená parciální nesvoboda je výtvorem systému, jehož nevyřčenou ideologií je korupce. Ale na rozdíl od spisovatelů z roku 1967 dnes není spontánní síly, která by ho prolomila.” (Konec citátu.)
Přitom je tu Obec spisovatelů, která se na podobné nezodpovědné otázky neptá silou své autority. Podobně mlčí Český Penklub a dokonce i Syndikát novinářů České republiky. A ptáte se, na co se mají ptát? No přece kolik jen bylo a je u nás neprůhledných institucí! Jen namátkou Konsolidační agentura, Národní bezpečnostní úřad, ale i ministerstvo obrany a jiné vládní úřady, včetně a na prvním místě samozřejmě orgány činné v trestním řízení. Jana Lorencová to minulý týden v Prokopových Krásných ztrátách řekla naplno – šedesáti či vícemiliardové ztráty z lehkých topných olejů se samy o sobě neřeší a zájem nastane až tehdy, když je kvůli tomu někdo zavražděn.
Po těch astronomických penězích se nepátrá a ani se neví, kam se poděly. A my zatím ani nesbíráme odvahu, kterou před čtyřiceti lety našli spisovatelé, abychom se proti této – dnes tedy korupční – cenzuře postavili stejně energicky jako oni tehdy proti cenzuře komunisticko-politické.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.
