Události posledních dnů opět ukázaly, jak značná otupělost je u nás vůči korupci a jiným nemravnostem. Omlouvám se, že při dnešním zamyšlení se i v těchto souvislostech budu zabývat obecnou otupělostí i k věcem zdánlivě malicherným – například k českému jazyku a tím i ke kultuře mediální komunikace.
Ani ve slovech a pojmech nemáme pořádek
Kromě nesčetných nedbalostí gramatických jde často také o stránku významovou. Kolikrát v tomto týdnu smutného výročí se zase jako každý rok mluvilo o komunistickém puči v únoru 1948. Přitom stojí za pozornost, že jeden z mála historiků, který se touto událostí u nás opravdu důkladně zabývá, totiž Karel Kaplan, na mnoha stovkách stran svých knih o únoru nikde slova „puč” neužívá. A ví dobře proč. Z hlediska jazykového významu naše únorové události nebyly pučem, ale dovršením už od konce války systematicky prováděné přípravy komunistického převratu měnícího na téměř 42 let nedokonalou demokracii v dokonalou vládu jedné strany, čili v diktaturu a policejní stát pod sovětskou kuratelou. Předtím si lidé v této zemi představovali puč podle definice například ze Slovníku cizích slov vydaného Státním pedagogickým nakladatelstvím, která ten pojem přesně vymezovala a odlišovala od jiných způsobů změny režimu. Podle ní “puč je protivládní spiknutí organizované a provedené malou skupinou osob bez účasti a podpory lidových mas a obvykle proti jejich zájmům.” Jak vidno, co slovo, to opak skutečné pravdy o tom, co se stalo v únoru 1948. Vláda Klementa Gottwalda byla přece nastolena celkem svobodným rozhodnutím plných čtyřiceti procent Čechů a v únoru převzala moc za vskutku velmi viditelné podpory davů, které si naivně myslely, že se tak děje v jejich zájmu. Odpůrci převratu – s výjimkou studentů – proti tomu ani prstem nehnuli.
A teď o jiném slově nesprávného významu, které v minulém týdnu letělo kolem nás snad tisíckrát, aniž by se ozval jediný hlas – byť třeba aspoň z filologických kruhů – který by zpochybnil onu formulaci, že Špidlova vláda nakonec rozhodla o pronájmu čtrnácti gripenů. V této souvislosti a z našeho hlediska to má stejnou logiku jako kdybychom my nájemníci činžovních bytů říkali, že jsme pronájemníci a že místo nájmu platíme pronájem. Němci to mají s tím společným kmenem dvou slov zcela protichůdného významu podobné a přesto si slova mieten a vermieten nepletou, podobně jako si nemohou plést kaufen a verkaufen. Angličané to s tím nájmem a pronájmem mají jednodušší, protože když si chtějí najmout auto, užijí slova hire, zatímco ten, kdo jim ho pronajme, řekne let. Takže není nejmenších jazykových pochyb o tom, že Švédové nám stíhačky pronajali a my jsme si je najali – z jejich strany to byl chytrý pronájem, z naší dosti pochybný nájem, chcete-li mít tento jazykový výklad spojený i s krátkým komentářem.
Pochybný byl ten nájem z naší strany kromě jiného i proto, že, jak naznačila švédská televize, také v tomto případě se mohlo v cestě za úspěchem tohoto obchodního tahu, když už nedošlo k přímému nákupu, zapůsobit úplatky. Nebo snad provizemi? A máme další jazykový problém – jak se rozezná podlý úplatek od legální provize? Zde by mohl podat zasvěcený výklad šéf Omnipolu pan Richard Háva, který se minulý týden v Mladé frontě Dnes pobaveně vysmíval, k čemu on by bral nějaké úplatky, když má vlastních peněz dost.
A tak, když už jsme se vůbec přestali ptát, zdali a k čemu ta nadzvuková monstra vůbec potřebujeme a spokojujeme se s tak přesvědčivými odpověďmi, jako že tehdejší ministr zahraničí Kavan je přece také britský občan, a líbí se mu tudíž vše anglické, zatímco dnešní ministryně obrany coby správná žena oceňuje na gripenech především jejich fyzickou krásu, a když tedy veškerý zájem se soustředí na možnou, by pravděpodobnou korupci v té věci, pak bychom si i z hlediska jazykového měli ujasnit, že slovo úplatek není vyhrazeno jen pro soukromé kapsy, ale třeba i pro nějaká tajná konta politických stran. Kdopak si dneska vzpomene, že jistý ministr před svým odchodem z jedné dávné vlády jen tak mezi řečí prohodil, jak ho předseda jeho strany často vybízel, aby v případě státních nákupů myslel také na stranickou kasu. Takže i tam a nikoliv jen v soukromých kapsách mohly ty úplatky končit. Myslím proto, že nějaký poprask stran zveřejnění soukromých kont a majetků politiků není právě na místě. Není přece tak těžké ukrýt peníze v nějaké skrýši a ostatně i když se pak najdou třeba v krabici od bot pod postelí jako u Karla Srby, tak – jak patrno – to vůbec nebyl důvod k tomu, aby se v této věci vedlo proti němu trestní řízení.
Jindy se peníze nenašly ani v té krabici od bot, ale měly zcela patrné politické následky, to když náš někdejší velvyslanec ve Švédsku, který teď je velvyslancem v Americe, v roce 1997 rozpoutal kampaň o tajném kontu Občanské demokratické strany ve Švýcarsku, aniž se pak celých deset let podařilo objasnit, jak to doopravdy bylo.
Mohou se tedy dít různé věci. Mediální rozpoutání nějaké finanční či úplatkářské aféry může být zcela vymyšlené a stačí, když splní momentální politický účel. Anebo se slovu úplatek umaže negativní zabarvení a nahradí se neutrálněji znějícím slovem provize, za což se pak poskytne úplatek – nebo snad palmare? – tomu, kdo to tak nějak dokáže zakamuflovat. Čímž toto zamyšlení bezradně končí – bohužel v nekonečnu nejrůznějších představitelných i nepředstavitelných kombinací a možností – často i těch jazykových.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6