Tyhle obraty, které jsem zvolil jako titulek dnešní Češtiny před kamerou, nejsou přímo z televizního vyjadřování. Všiml jsem si jich už tak před dvěma lety, zhruba někdy v té době, když jsem zaregistroval, jak Jiří Paroubek většinu odpovědí na otázky novinářů začíná buď spojením: já myslím nebo podívejte se. Zatímco to druhé je docela poetické, až lyrické; já myslím je podezřelé. Na otázku moderátora Frekvence 1, jestli byl někdy své manželce nevěrný, Paroubek odpovídá: já myslím, že ne. Jak se vám to líbí? Byl, nebo nebyl nevěrný?
Čeština před kamerou (48): Věříš mi? Určitě. Vůbec.
Když se vrátíte k dvěma předešlým Češtinám před kamerou, pak zjistíte, že tohle vyjadřování je buď vědomě, pěstované a chtěné; nebo nevědomé. V tom druhém případě bych možná hovořil o jakési hogofogizaci jazyka. Uvedu na konkrétním příkladu. V poslední době se rozmáhá odpověď na otázku dejme tomu třeba Půjdeš s námi? Určitě. Jenže určitě co? Určitě ano, nebo určitě ne? Zapálíš si? Určitě. Já nekouřím. Ale když jsem slyšel tuhle odpověď v jedné restauraci, schválně jsem se díval, jestli tím určitě je míněn souhlas nebo nesouhlas. (Byl to souhlas.)
Paralelu bychom mohli nacházet i u typů otázek Byls tam? Vůbec. Mně je jasné, že tím vůbec dotyčný myslí zápor, a tedy vůbec ne, jen mi tam ta částice ne občas chybí. Sněhu je letos zatím pomálu, vlastně vůbec. Té větě rozumíme asi všichni, ale nechybí vám tam jakýsi její kus???
Samo vůbec ale na sebe může vázat i pozitiva. Vzpomeňme třeba citace některých deníků v době, kdy náš vůbec asi nejúspěšnější hudební skladatel poslední doby Karel Svoboda spáchal sebevraždu.
Nebo se stalo kánonem v řečnických otázkách. Má vůbec cenu se s vámi o tom bavit? A sám si odpovím. Myslím, že určitě má. Jinak bych to nepsal přece. (Že by špatný slovosled? Nebo se nám začalo i to přece chovat jinak, než jsme byli dosud zvyklí?)
Otázek víc než odpovědí. Takže: Podívejte, já myslím, že vůbec máte určitě o čem přemýšlet přece.