V Barmě se střílí do neozbrojených lidí. Internetu, onomu médiu svobody, jak ho někteří nazývají, zavřela vojenská junta hubu. Ta země je daleko. V roce 1962 tam armáda v čele s generálem U Nej Winem vyhlásila "barmskou cestu k socialismu". Letos na jaře uzavřel Mayanmar (jak diktátoři zemi přejmenovali dle barmského jazyka) smlouvu s Ruskem o vybudování jaderného reaktoru a jaderného výzkumného střediska. Současná barmská vláda je velmi blízká srdci Číny.
V Barmě se střílí do lidí. Kvůli tomu, že si dovolili demonstrovat. Disidenti jsou tam utištěni. Svoboda slova a shromažďování neexistuje. Bývá občas zvykem některých zdejších mudrlantů poukazovat na skutečnost, že tu či onde mají jiné kulturní, nebo – chcete-li – civilizační normy, a že tedy jim nemůžeme vnucovat svoje pojetí lidských práv a vůbec stylu života. Podle starých zvyků žije se v těch místech přece jinak. Jak se ale vyrovnat s tím, když tamější lidé vyjdou do ulic sdělit, že chtějí alespoň záblesk té naší staré, unavené a otravné demokracie? Máme jim říci, že jejich vládci je zabíjejí, zavírají a bijí podle starých mravů a pravidel a že je nesmysl protestovat proti tomu, vždyť všechno má šlapat, jak šlapávalo? Zdá se, že si to někteří na širém světě myslí. (Byť to začasté není ani historicky pravda.) Třeba Čína, která požádala nejen juntu, ale neomaleně, ba drze i pokojné demonstranty, aby to nepřeháněli. Nebo Rusko: dle Vladimira Putina není zatím důvod k nějakým mezinárodním sankcím. Obojí je řeč z vlastní zkušenosti: čínské vedení masakrovalo demonstranty po stovkách v roce 1989. A tradiční moskevská úcta k životu a jinému názoru je také známa. Proč sankcionovat, když se neděje nic jiného, než že na dlažbě zůstalo pár mrtvých…
V Barmě se střílí. A Čína se svými postoji bude za pár měsíců hostitelem sportovců, kteří svým olympijským angažmá oslaví bratrství a mír mezi lidmi. Rusko bude pořád dávat najevo, že má vydržená práva na střední Evropu a mnozí v zemích tohoto regionu budou tento imperiální nárok přes staré tragické zkušenosti podporovat a naznačovat, že velkého východního medvěda bychom neměli dráždit a spíše mu být po vůli. Kdepak mít vlastní mínění! Rusům se nelíbí kupříkladu umístění amerického radaru u nás, poslechněme je!
V trýzněné Barmě se děje cosi nepatřičného. Sotva tam vletět s armádami. Známe, jak se umí v takových okamžicích a hlavně v době poté zachovat "mírové světové veřejné mínění”. Ovšem přece jenom současné postoje jednotlivých států a jejich představitelů by stálo za to uchovat v paměti. A do budoucna se od takových držet raději dál.
Barma je daleko, ale cosi naznačuje. Třeba znovu zvážit účast na olympijských hrách a poníženě neprohlašovat, že názor Ruska na naši brannou doktrínu je třeba respektovat. Člověk i jeho stát by si měli pamatovat, co kdo říkal, když se v Barmě střílelo do bezbranných lidí.
