Ucho Svobody: Nová deska Norah Jones

Bez nadsázky desítky milionů posluchačů čekaly na třetí desku Norah Jones. Americké písničkářky, o které bylo za pouhých pět let její činnosti řečeno snad vše. Převrátila dějiny jedné gramofonové firmy - do té doby nejúspěšnější jazzové značky Blue Note. Ta už si dnes jazz pěstuje jen jako odnož, trpěnou větvičku. Nechala se oslnit obrovským úspěchem Norah Jones, která první dvě desky prodávala v milionech, sbírala Grammy podběrákem a posunula šéfy firmy k luxusním vozům a všeobecnému respektu ve světě byznysu. A to vše výměnou za respekt tichý, respekt k někomu, kdo si jde i za cenu relativní chudoby za svým. Obecný trend, řekl bych.

Trend, který zachvátil například i naše média. Úsměvné jsou pak postesky některých, z minulé éry jakoby pozůstalých, redaktorů (např. Mladé Fronty Dnes) nad řáděním bulváru okolo úmrtí Karla Svobody. Postesk na stránkách novin, které této události věnovaly den poté tři první strany aktuálního vydání. Praxe, která bývala vyhrazena právě jen bulváru. Seriozní tisk se věnoval jiným (stejně a často i více) důležitým událostem, které hýbou světem. Ale dnes je potřeba jen a jen prodávat. A protože hlavní část lidstva tvoří, slušně řečeno, ti jednodušší, kteří bulvární způsob zpracování milují, tak se na ty náročnější kašle. Stejné řádění předvedly se sebevraždou i Právo (chce se mi pořád psát Rudé) a Lidové noviny. Stranou zůstaly jen Hospodářky.

A v tuzemských podmínkách se podobně jako Blue Note chová Supraphon. Po Listopadu seriozní vydavatelství, jediný ostrov kvalitní klasiky, občas i jazzu a lepší části pop music, se vrhl na naše ubohé popové hvězdičky. A začal chrlit reedice jejich nádherné tvorby předlistopadové i novinky. Na rozdíl od Norah Jones ovšem k milionovým prodejům nedošlo.

Norah Jones je totiž přesný průsečík. Dokáže psát příjemné písničky, které se líbí snad každému (kromě našich popem zcela zblblých rádií) a potěší tak spektrum odshora dolů. To naprosto platí i o novince Not Too Late. Norah ještě trochu víc odešla od jazzu a postoupila k folku, občas si lehce dixielandově zašramluje, vystřihne jemné blues. A je tu i odskok k typicky anglickému písničkářství nebo až weilovskému šansonu. Celá deska plyne naprosto přirozeně, příjemně a čekaně. Všechny ty skladby, všechny ty postupy jsme už slyšeli snad tisíckrát. Ale lze vůbec vyhrabat bez přílišného experimentování a odklonu od publika něco zcela nového? A pokud máme pracovat osvědčeně, tak takhle.

Je dost pravděpodobné, že i nová Norah Jones bude drtit rekordy prodejnosti. Už teď vede v internetových obchodech, už teď si ji lidé stahují, už teď jistě zajímá i nejednoho fandu CD u nás. Brzy budou Grammy, uvidíme, jak zabere tam. Loňský rok byl obdobím řady výborných nahrávek. Tak jim všem držme palce, ať máme co poslouchat, ať jim namlsaná vydavatelství dají ještě šanci.

Vydáno pod