Zuby nehty se bráním neustálým návratům k tématu \"Sarkozyho Francie\". Svět není jen Francie, a k pochopení trendů současného globálního nebo evropského vývoje je třeba mít širší obzor a vidět i za něj, nebo za roh. Vím to. Co je to ale platné, když si Nicolas Sarkozy umanul vyrábět denně jedno překvapení v zahraniční i v domácí politice. A v evropské politice to někdy bývá i plná hrst překvapení za jeden den. Například v Budapešti řekl, že hodlá zlepšit vztahy Francie s \"novými\" členy Evropské unie, a že už to nebude tak, aby v EU jedni měli právo mluvit a druzí mlčet, což byla narážka na výrok, kterým se v roce 2004 smutně proslavil Jacques Chirac.
To samo o sobě by bylo novinářům vydalo na obsáhlé komentáře. Jenomže Sarkozy ještě v letadle cestou z Maďarska domů stihl napadnout ministry hospodářství a financí „starých“ členských zemí, a hlavně předsedu skupiny zemí eurozóny, lucemburského premiéra Jeana-Clauda Junkera a prezidenta ECB Jeana-Clauda Tricheta, když jim přes novináře vzkázal, že nechápe, proč nic neudělali proti prudkému zhoršení situace na finančních trzích. Evropské finanční kruhy to okamžitě odrazily jako diletantský přístup k vysoce specifickému problému.
Den nato pohrozil francouzský ministr zahraničí Bernard Kouchner Íránu válkou, nepřestane-li s obohacováním uranu. Již dnes rozvíří Sarkozy osobně (své vládě – krom Kouchnera – nedává šanci na sebemenší samostatnou práci) poměry na domácí frontě zveřejněním svého plánu penzijní reformy se silným omezením práva na předčasný odchod do důchodu v určitých profesích, aby den nato, kdy už zase má být v Nantes, prozradil, jak vidí budoucnost státních zaměstnanců.
„Jeden den bez Sarkozyho!“
Francouzští novináři už skutečně úpí, protože jim nezbývá čas na nic jiného než na upachtěné běhání a ježdění za Sarkozym, který je fyzicky neustále v pohybu a politicky „hýbe světem“ v gejzíru zásadních prohlášení. Sarkozy personifikuje beze zbytku veškeré dění, které stihnou novináři reflektovat na stránkách svých novin. A tak už se mezi žurnalisty zrodila dokonce protestní iniciativa „Jeden den bez Sarkozyho“. Má to být 30. listopad. Není ovšem jisté, zda se takový den bude konat. Protože samotní iniciátoři říkají už předem, že to není důležité. Důležitý je podle nich ten výkřik, to varování před Sarkozyho překotnou, sebestřednou a voluntaristickou aktivitou.
Slovo voluntaristický nezapomínají novináři přidat ke každému novému Sarkozyho kroku v politické aréně. Chtějí tím říci, že ne všechno, co Sarkozy navrhuje, je podloženo reálnými výpočty. Že Sarkozy spoléhá hlavně na svou vůli. Já to chci, takže se to musí prosadit. Chci tříprocentní růst ekonomiky, řekl v minulých dnech, když se na Francii sesypala z řad členů EU kritika, že v této povinné disciplíně (je to hlavní kritérium paktu stability) Francie zaostává za svými závazky i sliby, ač její prezident rozdává právě v oblasti evropské finanční a hospodářské politiky na všechny strany moudré rady a vážná varování.
Prezidentova popularita neklesá
Dvě třetiny Francouzů věří v moc a schopnosti svého prezidenta, říká průzkum veřejného mínění z minulé neděle. A ve stejně čerstvé anketě vyjádřili Francouzi dokonce souhlas s chystaným zrušením „speciálních režimů“, to jest práva na důchod už třeba v 55 letech pro určitá zaměstnání (například pro železničáře, řidiče kamionů atp.). Testem trvanlivosti Sarkozyho popularity budou patrně reakce na nepříjemná opatření v sociální sféře, která má Sarkozy oznámit v dnešním a zítřejším prohlášení.
Testem průchodnosti Sarkozyho evropské politiky v ekonomické oblasti bude – také už v příštích dnech, konkrétně zítra – debata v Bruselu jednak o další liberalizaci obřích podniků v oblasti energetiky, jednak o ochraně strategických odvětví, jako je energetika proti pronikání kapitálu spjatého s politickými zájmy cizích vlád. Příkladem nejakutnějšího nebezpečí tohoto druhu je investiční ofenziva Gaspromu, za kterým stojí Kreml, do strategických oblastí ekonomik členských zemí EU (blíže o této problematice v komentáři na webu ČT24 z 9.11. 2007).
Testem souhlasu mezinárodního společenství se Sarkozyho (a Kouchnerovou) mezinárodní politikou budou reakce na Kouchnerova slova z této neděle: „Francie se musí připravit na nejhorší, tedy na válku“, selžou-li jednání s Ahmadinežádovým Íránem o zastavení íránských snah o vývoj jaderné zbraně. Po nedávném Sarkozyho varování (ztroskotají-li jednání s Íránem): „Dojde buď na íránskou bombu, nebo na bombardování Íránu, a to bude katastrofa“ – je Kouchnerova formulace ještě ostřejší. Dokonce ostřejší, než jaká kdy zazněla ve varováních, která Teheránu adresoval Washington.
Jak Sarkozy, tak Kouchner prohlásili zcela nedávno, že problém Iráku nemá – a od samého počátku neměl – vojenské řešení. Myslí si snad, že problém Íránu se vojensky vyřešit dá? Já ne. Založit další požár mezi Afghánistánem a Irákem a vedle Pákistánu, kdo tohle může myslet vážně!
