V říjnu má Evropská unie znát obsah \"smlouvy o reformě\", kterou si šéfové vlád a hlavy států jejích členských zemí v hrubých rysech načrtli na červnovém summitu. Po několik dalších měsíců pak budou mít politici v členských zemích v rukou osud smlouvy, a spolu s ní i osud celého procesu evropské integrace. Smlouvu bude třeba ratifikovat. Nebude to všude stejně jednoduché. O tom se Evropa již jednou přesvědčila. Ještě tedy potrvá, než se státy sdružené v EU dopracují k nástroji, který je donutí zaujímat společné pozice. To by ale bylo u některých problémů potřebné neodkladně.
Svět podle Zdeňka Velíška (85)
Dva příklady užitečnosti nové evropské smlouvy
Ještě letos bude Evropská unie zřejmě spolurozhodovat o tom, zda Kosovo bude nezávislé; jinými slovy, zda Srbsko přijde o část svého svrchovaného území i v případě, že o osudu Kosova nerozhodne Rada bezpečnosti. Jaké nakonec padne o Kosovu rozhodnutí, to je pro EU dost významné, protože právě ona má vykonávat dohled nad dalším vývojem v Kosovu po jeho odtržení od Srbska, dojde-li k němu. Odpovědnost EU za to, co se bude dál dít na Balkáně, je a bude tedy veliká. EU se může tohoto úkolu úspěšně zhostit pouze jako jednotný, kompaktní útvar. Její rozklíženost, názorová nejednotnost a následná nefunkčnost by mohly destabilizovat tradičně neklidný Balkán.
Dalším problémem, k němuž by EU měla co nejdřív přistupovat jednotně, je její vlastní energetická bezpečnost, a v té souvislosti by měla najít také jednotný postoj svých členských zemí k Rusku. Sice jsem už o tom měl na této stránce komentář v červenci ale je tu jistý vývoj, který stojí za to popsat a sledovat.
V posledních měsících si už nejen ekonomický tisk a nejen francouzský prezident Nicolas Sarkozy všímali nebezpečí, které zemím EU plyne z důsledně aplikované zásady volné soutěže, když se o strategická odvětví národních ekonomik začne ucházet kapitál, za nímž stojí politické zájmy. Tím spíš, když jsou to zájmy jedné ze světových velmocí: Ruska. Podle Financial Times (30.8., hlavní článek na 1. straně) Evropská komise navrhuje „v tajném pracovním dokumentu sérii opatření k omezení vstupu zahraničních společností do odvětví energetiky zemí EU.“ Zároveň ovšem připravuje Komise také kroky k posílení soutěže uvnitř EU. 10. září vyjádřil tandem Merkelová-Sarkozy na své další schůzce obavy z vysoce centralizovaných ekonomik jako jsou ruská a čínská (FT.11.9). A vzápětí pohrozil Putin protiopatřeními, jestliže USA a Evropa omezí vstup zahraničního kapitálu (rozuměj ruského kapitálu) do svých ekonomik. (Rovněž FT. 11.9.).
Globalizovaný svět - polarizované systémy?
Žijeme v globalizovaném světě, v němž ovšem, jak se nyní ukazuje názorněji než dosud, přece jen existují dva protichůdné ekonomické systémy. Jeden liberalizovaný, jeden centralizovaný. Jen v tom druhém může vláda přímo a téměř nepokrytě využívat aktivity ekonomických obrů k politickým cílům.
Dodnes se země EU nedokáží jednotně bránit dravému vnikání ruského Gazpromu do nejcitlivějších odvětví národních ekonomik. Dodnes také nenašly společnou odpověď na fakt, že Putinovo Rusko samo do svých strategických odvětví investice západních společností nevpouští, a pokud už tam byly, vytěsňuje je. EU, a v širším měřítku celé společenství otevřených ekonomik, zjišťují, že se pro ně ve světové aréně ekonomického soupeření vytvářejí podmínky nepříjemné asymetrie a prostředí nerovné soutěže. Začínají si rovněž uvědomovat, že ponechat věci tak, jak jsou, vytvoří nakonec asymetrii i v politických vztazích. Konkrétně: se prohloubí handicap EU, který už dnes je povážlivý vzhledem k míře závislosti jejích členských zemí na energetických surovinách ambiciózní velmoci.
V době, kdy podpis nové dohody o partnerských vztazích mezi EU a Ruskem, právě tak jako podpis charty o energetické spolupráci s Ruskem přestávají být reálnou perspektivou, neboť Rusko se stále míň profiluje jako partner a stále víc jako soupeř, potřebuje EU vystupovat vůči Rusku jako jeden celek.
Hodí se ale ještě dodat, že shodne-li se dnes EU na jednotném a pevném postoji vůči jedné mocné světové ekonomice spjaté „nerozborně“ se státní mocí, je téměř jisté, že zítra se jí bude tentýž postoj hodit vůči dalším podobně uspořádaným ekonomikám, které se zvolna vynořují v globální hospodářské, ale i politické soutěži.