Aleš byl určitě kluk pohotový, a když se skladatel Karel Svoboda zastřelil zrovna v jeho okrsku, považoval to asi za dobré znamení. Takové příležitosti se nezahazují, to se ví, to se od kluků za ty dva roky ve službě naučil. A tak ho dneska žalobce viní, že chtěl fotky pana Svobody, co tam tak nešťastně ležel poté, co se střelil do hlavy, prodat pisálkům od novin. Zvláštní, chlapci z Blesku většinou krev vidět chtějí, ale tentokrát si to rozmysleli, a postavili se najednou na stranu morálky. Kdo by to byl čekal, že.
A přitom já znám reportéry, kteří na tomhle kšeftování postavili celou svojí živnost. Na Nově jeden takový už celý roky objíždí lidská neštěstí, šmejdí po krvi a hledá zoufalství ve tvářích pozůstalých. A pak ten hnus prodává televizi a tam se tomu říká zpravodajství. Jeho byznys je přímo závislý na policistech, kteří tu za peníz, támhle ze známosti, nebo za protislužbu, práskají a práskají. Tohle policistům fakt jde.
Nedávno jsem vám byl nepřímým svědkem tragédie, kterou bych tady nechtěl moc rozebírat. Zavolal jsem sanitku, počkal na příjezd doktora a zdekoval se. Večer jsem viděl v TV, že se obchodníci s hrůzou činili. Policista, asi ten, který jim tak rychle zavolal, se nakrucoval před kamerou. O možných příčinách nehody, o tom, že by to možná mohl být zločin a že to budou šetřit. Policisté dělali, co jsou zvyklí: napráskali tragédii spřízněným novinářům, ohledali místo a šli domů. Za celý měsíc mě nebyla policie schopná kontaktovat jako možného svědka události. Můj mobil i jméno je dodnes v databázi linky 112. Jenže to by nějaký hodnostář musel zvednout telefon, sehnat číslo, vyťukat ho a zeptat se, co jsem viděl. Prý vyšetřování, pche.
Podpraporčík Aleš měl hroznou smůlu. Sotva se stačil rozkoukat, jak to dělají mazáci, už ho vedou. Měl si nechat poradit od vyšších hodností.
