Do amerických prezidentských voleb zbývá méně než sto dnů. Je na čase myslet na budoucnost vztahů mezi Evropou a Amerikou po Bushově odchodu. Startovním výstřelem k tomu může být návštěva jednoho z obou prezidentských kandidátů, Baracka Obamy, na našem kontinentu.
Svět podle Zdeňka Velíška (117)
Evropa by volila Obamu…
Tak tohle jste už asi četli nebo slyšeli a já k tomu chci přidat jen: … kdyby mohla! Evropa v minulých letech hodně doplatila na to, že nemá šanci volit státníka, který její osudy ovlivňuje víc, než je dokáží ovlivňovat její vlastní - domácí - státníci. Je v tom cosi nepřirozeného, co by Evropa neměla považovat za normální, chce-li si zároveň myslet, že o budoucnosti Evropy se rozhoduje především v Evropě. Ani teď nemůže očekávat, že její budoucnost bude okamžitě jistější, zvítězí-li v Americe muž, s nímž Evropa sympatizuje především proto, že jí ztělesňuje protiklad George W. Bushe. Evropa by spíš sama měla mít dost státnických protikladů George W. Bushe! Nebo se sjednotit na jednom. To by bylo podle mne nejlepší.
Zatím je toho ale Evropa neschopná, proto se bez hlasovacího práva účastní alespoň v duchu amerického předvolebního boje. Nejen proto, že je to zábavné, zajímavé, napínavé. To by se její sympatie tak nevyhraňovaly. Vzhledem k tomu, že americké vnitřní politice evropská veřejnost příliš nerozumí, je třeba soudit, že nedostatek jejích sympatií vůči Johnu McCainovi je dán tím, že v něm nevidí záruku změny přístupu, který vůči k Evropě (a jiným regionům) praktikovala Bushova administrativa (a mezi jejími příslušníky zejména už odstraněný ministr obrany Donald Rumsfeld a jeho náměstek Wolfowitz). Barack Obama hlásal v minulém týdnu na evropské půdě, že Amerika si bez evropských spojenců s náročným bojem proti terorismu neporadí. Ale stále ještě to formuloval jako volání po tom, aby Evropa pomohla Americe. Nikoli jako výzvu k dokončení společného poslání Evropy a Ameriky. Nebyl to návrat k politice prosazování a udržování míru prostřednictvím NATO, ve kterém by Spojené státy opět zaujaly místo, jež opustily, když se jejich prezident rozhodl „to go it alone“. (pozn.: ta čtyři slova - jít do toho sám - se stala okřídlenou frází vystihující zlom v americké zahraniční politice vyvolaný šokem 11. září a odmítnutím řady evropských zemí zúčastnit se válečného tažení do Iráku bez mandátu OSN.)
Obama ani nemůže mít evropský pohled na svět!
Německý list Die Welt si zklamaně všiml toho, že Obama nemá ani dost citu pro evropský pohled na současné problémy světa (a Ameriky): List předevčírem (27.7.) napsal: "V interview pro CNN Obama řekl: Když budeme mít v Afghánistánu víc jednotek NATO, přinese to tam v delší perspektivě snížení počtu amerických jednotek. To bude znamenat, že ušetříme miliardy dolarů, které nám mohou pomoci financovat snižování daní pro rodiny ze středních vrstev deptané stoupající cenou benzinu. Němečtí špičkoví politici kritizovali Obamův nápad, aby se prostřednictvím zvýšení počtu vojáků NATO financovalo snižování daní v USA. Víc německých vojáků do Afghánistánu pro snižování daní v Americe, to je scestná idea, řekl předseda CSU Erwin Huber. Se stejnou rozhodností odmítl tento Obamův plán generální tajemník FDP Dirk Niebel: Němečtí poplatníci nebudou v žádném případě financovat svými penězi a vysláním dalších německých vojáků do Afghánistánu snižování daní v USA."
Neuvádím tyto citáty z německých novin proto, že bych nepovažoval Baracka Obamu za správného kandidáta na úřad prezidenta Spojených států, ale proto, abych zmírnil deziluze, které by Obamovým příznivcům u nás mohlo po jeho případném zvolení způsobit to, že neměli příležitost seznámit se i s takovými Obamovými myšlenkovými pochody, jakých si všiml Die Welt.
Americký prezident bude vždy prezident Američanů. Těm bude vděčit za své zvolení, těm bude povinen zajistit budoucnost. Prezidentský kandidát amerických Demokratů alespoň ví, že k tomu potřebuje také Evropu. Podobnou myšlenku, jakou ocitoval Die Welt, vyslovil Obama ještě na setkání s novináři před Downing Street No. 10 v Londýně. I tam dal do souvislosti cíl své cesty do Evropy s válečnými výdaji Ameriky, a ty zase s ekonomickou situací Američanů.
Ale alespoň dává nějak najevo, že by mu v prezidentském úřadě šlo o to, aby válečné aktivity a válečné výdaje brzo zastavil a aby žádnými dalšími hazardními nebo nedotaženými válečnými operacemi nezatěžoval domácí rozpočet amerických rodin. I to by byla výhra pro celý západní svět.