K místům, která mohou být rájem na zemi, avšak jsou vysoce nebezpečná, zvláště pro turisty a novináře, patří Filipíny. Jsou po sousední Indonésii nejnebezpečnější zemí na světě. Ohrožení obou souostroví muslimskými radikály jsou podobná, ale na Filipínách řádí i militantní složky maoistické komunistické strany, tzv. New People´s Army. Je skutečně pozoruhodné, že tyto teroristy nepřímo berou v ochranu mezinárodní instituce, jako je OSN a EU, když pod tlakem lidskoprávních organizací typu Amnesty International kritizují zákroky proti radikálům. Ačkoliv ozbrojenci z New People´s Army terorizují obyvatelstvo na celém území Filipín, zvláštní vyšetřovatel OSN Philip Alston je označil za pouhé "aktivisty" a dokonce tvrdil, že "krev na rukou" má vláda v Manile.
Alstona přitom na Filipíny pozvala sama prezidentka Gloria Macapagalová-Arroyová, aby čelila kritice kvůli problému politických vražd. Vyšetřovatel OSN za svého desetidenního pobytu v zemi neprokázal žádný podíl na těchto činech ani prezidentce, ani vládním činitelům. Přitom suverénně popřel, že by politické vraždy byly výsledkem krvavých čistek v řadách komunistické opozice a jejích ozbrojených složek, jak na to upozornili představitelé armády. EU vyslala do Manily (rovněž na pozvání prezidentky) baskického socialistu Landaburu, který měl zjistit, jak je to doopravdy. Omezil se však jen na prohlášení, že „zabíjení aktivistů bereme velice, velice vážně.“ Kupodivu se liší i udávané počty zabitých, zatímco nevládní organizace Karapatan tvrdí, že od r. 2001 šlo o 832 levicových odpůrců, policie udává číslo 117.
Mnohem vražednější však je teror muslimských separatistů, jehož cílem je odtržení jižních částí země a vytvoření nezávislého kvazistátu, kde má platit islámské právo šaría. Útokům muslimů na křesťanské komunity, vraždám (včetně uřezávání hlav), pumovým atentátům a masakrům civilního obyvatelstva, jako bylo např. potopení trajektu v manilské zátoce v r. 2004, padlo za oběť už sto tisíc lidí. Separatistická taktika filipínských muslimů připomíná expanzi jejich soukmenovců v Kosovu. A není to podobnost čistě náhodná. Také na Filipínách se původně prezentovali jako nekonfesní „Fronta národního osvobození Morů“ (MLNF), která se po uzavření mírové dohody v r. 1996 radikalizovala a přiznala barvu i novým názvem „Fronta islámského osvobození Morů“ (MILF). Radikálové, kteří na ostrově Mindanao dosáhli vytvoření „Autonomního regionu“, nyní tvrdí, že zde musí vzniknout „muslimská vlast“, čímž míní „Jurisdikční entitu národa Morů“ s právem šaría jako jediným právním systémem. Prosazují to krutým vražedným terorem v dnes již prokázaném napojení na Al-Káidu a indonéskou Džamája Islámija hlavně na těch územích, kde se muslimové po vzoru Kosova snaží přemnožit.
Přitom na více než sedmi tisících filipínských ostrovech žije dnes skoro 88 milionů obyvatel, z nichž 91 % stále jsou křesťané (83 % katolíci) a jen 5 % muslimové. Kdo se s údivem ptá, jak je možné, že tak silně křesťanskou zemi může terorizovat poměrně nepatrná muslimská menšina, musí vzít v úvahu nejen tradiční islamistickou rozpínavost a víru muslimských fanatiků, že zabitím sebe a co největšího počtu „nevěřících psů“ se okamžitě dostanou do islámského ráje s věčně mladými huriskami, ale také nelibost militantně sekularistických kruhů, např. v EU, jimž silný křesťanský stát kdekoli na světě bytostně vadí. Tyto dva faktory spolu s křesťanským učením pokory a snášenlivosti přispívají k nebezpečnému vývoji na Filipínách a nebýt pomoci jediné země, instruktorů a vojáků armády Spojených států, kteří se zde (na rozdíl od Balkánu!) snaží islamistické expanzi čelit, bylo by „filipínské Kosovo“ možná už dnešní realitou.
Zatím tomu tak naštěstí není, naopak, právě v těchto dnech filipínský Nejvyšší soud zablokoval podepsání dohody, která by umožnila vznik „muslimské domoviny“ vypsáním referenda v 712 obcích ostrova Mindanao, v němž by se pro takový krok rozhodla většina obyvatel. Také tuto dohodu podporovala prezidentka Macapagalová-Arroyová, která se všemožně snaží o klid v zemi. Rozhodný odpor samotných Filipínců však nepřekonala. „Nestavějte mezi lidmi na Mindanau berlínskou zeď. I my si přejeme mír, nepřejeme si ale, aby vznikalo území založené na náboženství, které by nás segregovalo,“ přesně vystihl před desetitisícovým shromážděním podstatu islámské hrozby starosta města Zamboanga Celso Lobregat. Jestliže jsou vysocí představitelé OSN nebo EU jiného názoru než citovaný pan starosta, měli by je možná sami občané podobně ohrožených zemí poučit a seznámit s jejich povinností nekapitulovat před agresivní politikou cizích kulturních či náboženských skupin, či dokonce jejich teroristickými metodami.
