Geniální francouzský fotbalista a vážený muž Zinédine Zidane nejprve málem vstřelil hlavou klíčový gól do sítě Italů a o chvíli později touž hlavou sestřelil soupeřova obránce Marca Materazziho. V tom prvním mu zabránil skvělý zákrok brankáře Buffona, v tom druhém nikdo. Protože to nikdo nečekal. Zastavit svůj útok mohl pouze sám Zidane.
Úlet sympatického chlápka
Vzpomeňme onu situaci: Nejprve mírný konflikt, při němž údajně Francouz arogantně vyzval Itala, jenž jej přidržoval za dres, že má-li zájem o jeho triko, aby si je s ním vyměnil až po zápase. Pak Zidane odchází, ale Materazziho ústa stále melou. A to, co umlela, zasáhlo protivníkova záda tak zásadně, že se otočil, udělal krok zpátky a jeho čelo prudce narazilo na mluvílkovu hruď.
Nechejme teď stranou, zda to byla taková rána, aby se mohutný Materazzi musel zřítit jako Rosinanta v posledním tažení. Mnozí fotbalisté jsou znační komedianti a ti apeninští prosluli hereckými vložkami po celou historii hry v míče kopané. Spíše se svět okamžitě začal ptát: „Co to ten chlap musel Zidanemu říci, aby se rozzlobil tolik, že riskoval trapný konec kariéry?” Nepátrejme, zda zaznělo něco o špinavém arabském teroristovi či o sestře poběhlici. V každém případě hrdá krev Kabylů, berberského kmene, z něhož Zidane pochází, v něm zabublala jako voda v papiňáku. A buchlo to!
Při fotbale a při sportu vůbec se soupeři od nepaměti častují podobnými nechutnými urážkami. Vždycky hledají něco, co protivníka nejvíc rozhodí a buď ho alespoň na chvíli vyvede ze soustředění, nebo dokonce – a to je velký úspěch provokatéra! – přivede jej k očité odvetě, a tedy k vyloučení. Říct muži něco takového přede všemi v hospodě - nepadnout facka, padla by čest uraženého. Pošeptáš-li mu to na hřišti, musí jít jeho vnitřní osobní vážnost stranou, protože jinak člověk při obraně počestnosti poškodí vyloučením nejen sebe, ale i mužstvo. Což nyní Zidane učinil. Jediná možnost, jak se tomu vyhnout, je nechat si od hnusného poštívače kálet na hlavu a opakovat si dokola: "Je blbej! Je blbej! Je blbej!”
Zidane to nedokázal a šel. Lze ho pochopit, ale nelze prominout. Připomíná mi to postoj jednoho mého známého, docela dobrého muže, řekl bych. Jako zásadovému odpůrci trestu smrti položil mu jeden jeho oponent otázku: „A co kdyby někdo nějak smrtelně a navíc hodně ošklivě ublížil vaší malé holčičce!” “Šel bych a zabil bych ho,” řekl ten chlápek; a jak ho znám, udělal by to. „A jak se to slučuje s vaším nesouhlasem s trestem smrti?” zeptal se ten druhý vítězně. “Zabil bych toho parchanta naprosto otevřeně a přijal bych bez obhajoby jakýkoliv trest!” tak odpověděl odmítač definitivního potrestání. "Víte, já bych to udělal s vědomím, že se to nemá, ale také s jistotou, že nelze jinak a že důsledky budu nést!”
Podobně se to má také se Zinédinem Zidanem. Pokud mu Materazzi řekl něco tak odporného, že Zizou usoudil: "Nechci-li ztratit tvář, nemohu učinit nic jiného, než učiním!”, musel si být také vědom, jaké ponese následky. Včetně odsuzujících komentářů. Ale zřejmě nemohl v tu chvíli jinak. Ani titul mistra světa na odchodnou by pro jeho duši nedokázal vyvážit urážku. Chtěl bych říci, že souhlasím se Zidanovým odsouzením. Ale současně dodávám, že jeho právo na onu hlavičku zcela respektuji.