Využít popularity těch, kteří už odešli, je častá praxe vydavatelství. Přináší spoustu průměrných, řadu zbytečných a občas vynikající nahrávky. Mezi ty patří určitě poslední deska s hlasem Raye Charlese.
Ucho Svobody: Ray Sings, Basie Swings
Záměrně říkám s hlasem. Protože ten vypreparovali pro album Ray Sings, Basie Swings technici z původních nahrávek ze 70. let, kdy byl zpěvák na vrcholu. (Což nebylo zas tak těžké, už tehdy zpíval na základy, prostě přišel do studia až k hotové nahrávce kapely). A povolali bigband Counta Basieho, aby k němu nahrál nový doprovod. V aranžích nově napsaných. A výsledek je k uzírání.
Vlastně jsme tehdy, v sedmdesátých letech, moc Raye Charlese nesledovali. Děly se jiné věci, patřil do staroby. Letěly jiné kapely a mezi nimi i třeba Blood, Sweat and Tears s Davidem Claytonem Thomasem. A Chicago. Pokud mám jmenovat fúzní jazzrockové formace, které byly na špici. Právě prvně jmenovaným se nový Ray Charles asi nejvíc podobá. Kdo od koho tak vlastně opisoval, není zcela zřetelné. Ale to není podstatné, nejdůležitější je dojem z nové nahrávky. A ten je strhující. Slavné standardy, jako např. Georgia On My Mind, I Can´t Stop Lovin´ You nebo Crying Time doplňují coververze The Long And Winding Road od Beatles nebo Look What They´ve Done To My Song Melanie. A další věci. Čistá radost. Přenos přes tři dekády se vyplatil. Takhle jsme Raye Charlese nikdy slyšet nemohli a orchestr se jménem svého bývalého šéfa hraje taky jako život. Nahrávka týdne nesporně.