Skoro se nehodí zabývat se na Velký pátek rozhovorem se slovenským zpěvákem Petrem Nagyem uveřejněným minulý čtvrtek v jedné z příloh deníku Právo. Už sám titulek konstatující, že lidé jsou zvrhlí, napovídá o jeho obsahu. Končí prý období, kdy lidé věřili v dobro. Lidí je víc, než naše planeta může uživit. Člověk se prý vymkl z přírody a velmi často dokazuje, že je jen předělané zvíře. Má všechny zvířecí vlastnosti, ale vypěstoval si i takové návyky, že už není schopen v přírodě žít… A tak dále až k nejčernějšímu pesimismu, takže na jakoukoliv bílou tam nezbývá místo, i když se nové Nagyovo autorské album jmenuje Labutě a havrani, kde by snad ty labutě měly něco bílého reprezentovat. Z autorova rozhovoru však nic takového nepozorujeme, snad proto, že podle zoologů jsou i labutě zlí ptáci.
Malá velkopáteční úvaha o člověčenství
Zauvažoval jsem, odkud se to hrůzné myšlení ve známém a zajisté soudném zpěvákovi mohlo vzít. Jen spekulativně mě napadlo, zdali tak třeba nesoudí podle jevů, které pozoruje ve svém charakteristickém showbyznysovém okolí, případně hromadněji i na svém publiku. Ostatně sociální skupina skalních fotbalových fanoušků se zdá jeho pesimistickému pohledu na současného člověka dost odpovídat. A co si pomyslet o tom, co se toto úterý dělo před radnicí v Českých Budějovicích. Možná, že Nagy je také zhnusen naší či slovenskou politickou scénou. Zde bych už tak docela nesouhlasil, neboť i při velmi kritickém pohledu myslím, že tak zlé to s námi ještě není a stále zbývá dost jiskřiček naděje, že věci se alespoň postupně budou obracet k lepšímu.
Řekl bych, že není čas upadat do pesimismu stůj co stůj a že ani my Češi ani Slováci nemají k něčemu podobnému nezvratný důvod přes všechno, co vidíme na Pražském či Bratislavském hradě či jejich podhradích. To, čím na Hradčanech v neděli začal své captatio benevolentiae Barack Obama, bylo velmi nadějným důkazem, že má přinejmenším šikovné pisatele svých projevů. Zdůraznil přece, že už ze svého domovského Chicaga, které kdysi bývalo označováno jako město s největším počtem českých a slovenských obyvatel, si přinesl zkušenost, že máme dobře vyvinutý smysl pro humor, což bezprostředně spojil s označením Tomáše Garrigua Masaryka za hrdinu.
Ano, i Masaryk projevil nezřídka smysl pro humor podobně jako nejen Karel Čapek, ale i Jaroslav Hašek. A jeho hrdinství spíš vycházelo z jazykového základu „hrdý“ než hrubý nebo krutý.
Zde není od věci, že známý český filosof profesor Erazim Kohák ve své chystané nové knize Domov a dálava - nelekněte se - často spojuje některé Masarykovy výroky s pravděpodobným myšlením Josefa Švejka a v některých případech se nebojí poukázat na to, že toto jejich myšlení nemusí být v tak nepřekonatelném rozporu, jak si ho sami stále vytváříme. Kohák píše: „Já pán, ty pán, s oblibou říkával Masaryk: A to by ostatně mohl říci i Švejk, ač ten podle toho spíš jednal. Ideál svobody, práva a důstojnosti představoval jeden z nejzávažnějších pramenů ve tkáni ideje národa českého - jak by to vyjádřil Masaryk. Švejk by to řekl jinak, ale souhlasil by.“
Připusťme, že profesor Kohák ví, co říká, a pokusme se žít jako Češi s Masarykem i Švejkem. Není to tak nemožná kombinace, jak jsme to sami sobě vsugerovali, vyžaduje to však popřít Nagyův zlý pesimismus. Dobře se k tomu hodí myšlenky jiného českého velikána Jana Amose Komenského, který řekl: „Z každého člověka se stává člověk, nepůsobí-li naň zkáza. Čím dříve začneš zlo přemáhati, tím snáze zvítězíš. Lidé se mají učiti, pokud nejvíce možno, neboť lidé vzdělaní vpravdě lidmi jsou.“ Tedy nikoliv zvířaty podle Petera Nagye, který patrně vidí v naší společnosti lidi převážně nevzdělané. I ti však lidsky myslí a mluví, což zvířatům dáno není, a záleží opravdu jen na nich a na společnosti, v níž žijí, aby tyto své nezastupitelné lidské vlastnosti zkultivovali ve skutečnou lidskost. Nadcházející svátky vzkříšení člověka a přírody k tomu nabízejí vždy nové příležitosti k zamyšlení nad těmito věčnými tématy.