V Moskvě a leckde jinde v Rusku oslavovali 9. května výročí konce války. Den vítězství. Je to zcela normální. A také úctyhodné. Neboť sluší se připomenout ty, kteří padli za svobodu vlasti. Navíc podobné připomínky pomáhají lidem udržet si důstojnost a toho je na Rusi dost třeba. Nebylo by slušné vyčítat Rusům, že kdesi v duši této přehlídky se ukrývala demonstrace síly. To bývá velmocím vlastní.
Rusové by byli nenormální, kdyby neslavili
Rusové hledají svoji nedávnou jistotu. O co jiného se mohou opírat než o vítězství ve II. světové válce. Vstali tehdy doslova z bahna a došli až do Berlína. Pomiňme nyní předchozí Molotov-Ribbentropův plán a hanebné dělení Polska, na něž navázalo odporné katyňské vraždění. Stejně jako ponechme stranou skutečnost, že na západ pochodující vítězná Rudá armáda přinášela porobu zemím, které si myslely, že je přišla osvobodit. Za to obyčejní vojáci, hnaní vpřed v podmínkách, za kterých se bojovat vlastně nedalo, a už vůbec ne vítězit, doopravdy nemohli. A dozajista o tomto „plánu B“, vytváření jakéhosi sanitárního kordónu pro bolševický stát, nevěděli. Za zády politruky, špatně vyzbrojení, s vědomím, že zajatý voják je pro Stalina zrádce, který si zaslouží smrt nebo Sibiř, v čase, v němž, jak psal Solženicyn, putovaly stejně přeplněné vlaky: jedny s vojáky na frontu, druhé s vězni na druhou stranu do gulagů.
I vzývání skutečnosti, že Sovětský svaz měl nesmírné množství padlých a tím přinesl rozhodující podíl k vítězství nad nacisty, je v mnohém demagogické. Jak říkal nedávno zesnulý vojenský historik Jaroslav Hrbek: měřit úspěšnost bitvy počtem mrtvých je nesmysl. Právě tak proti prohlášením, že potměšilí západní spojenci otáleli s otevřením druhé fronty, a proto zahynulo tolik sovětských vojáků, stojí poměrně pevný argument: západní armády také bojovaly zcela samy proti Japonsku, s nímž do svrhnutí atomové pumy udržoval SSSR neutralitu až úzkostlivou. Přes všechny tyto a mnohé jiné mýty je význam vojáků ze zemí Sovětského svazu pro záchranu světa před Adolfem Hitlerem a jeho bandou nesporný a je třeba se před nimi sklonit, ba - jak Rusové říkají - pobít čelem o zem.
Dokonce je nutno pochopit, že v této souvislosti se mnoho Rusů dovolává Josifa Stalina. Ano, byl to hromadný vrah. Zejména vlastních občanů. Jenomže pro ty je také vůdcem, jenž dovedl Rusko ke slávě a úctě, které nikdy před tím nezažilo. Bylo vnímáno jako významná součást osvoboditelů světa. Poté, co byl SSSR poražen na hlavu ve studené válce a ztratil význam skutečné velmoci, byl mýtus Velké vlastenecké války (všimněte si: vlastenecké, ne žádné socialistické nebo komunistické) a vrchního komandanta v ní jakýmsi národním záchranným stéblem. Snad nebude přehnané tvrdit, že pomáhal Rusům udržet si alespoň nějakou sebeúctu a sebedůvěru. Kdo by se mohl divit, že ruští lidé oslavují období, které pro ně sice bylo hrůzné, ale přineslo jim úctu a vědomí potvrzené velikosti. Také asi chtějí světu připomenout, co tehdy po zásluze znamenali. Navíc: Poklonit se svým mrtvými, kteří padli pro svoji vlast, to se přece sluší. Nemusí se leckomu podobné přehlídky líbit, ba je může mít za byzantinské komedie. Ovšem pochopit to musíme. I respektovat.