Kolikrát od sametové revoluce jsme už slyšeli, že křivdy spáchané komunistickým režimem nelze napravit beze zbytku? Chápavě jsme přitakali, neboť ani demokratický stát nedokáže vrátit zabitým život, zmrzačeným zdraví a perzekuovaným roky smysluplné existence. A vrátit všem, co bylo ukradeno? Ani to nebylo možné do posledního zašmeleného stroje, zrekvírovaného kusu dobytka nebo rozstřílené kapličky. A hlavně - proces odčiňování křivd byl od začátku do velké míry v rukou bývalých kádrů. Komupak asi drželi palce?
Polistopadové soudní i mimosoudní rehabilitace a majetkové restituce nutně musely nést pečeť částečnosti; více než o faktickou šlo o symbolickou spravedlnost. Dokonce jsme začali slýchat, že úplná náprava starých křivd by vyvolala křivdy nové. Mezi lidmi zvyklými přijímat komunistická „moudra“ bez reptání se toto rčení stalo natolik běžné, že se přestal dělat rozdíl i mezi těmi, jimž by se „mohla stát křivda nová“. A postkomunistická legislativa k tomu držela otevřená vrátka: nikoliv komunistický držitel odebraného majetku, ale oběť perzekuce musela dokazovat, že jde o majetek získaný neprávem nebo za zvýhodněných podmínek. Politické emigranty, kteří přišli o československé občanství, restituční zákony z restitucí zcela vyloučily. A to i přesto, že podle prvotního zákona o soudní rehabilitaci č. 119/1990 byly zrušeny všechny soudní postihy za činy, které „v rozporu s principy demokratické společnosti“ zákon totalitního režimu označoval za trestné, včetně verdiktů o propadnutí majetku.
Koho by ale dvacátý rok po zániku komunistického režimu napadlo, že ještě nejsou vypořádány náhrady ani za ukradený zemědělský majetek? Majetkové podíly ze zemědělských družstev a státních státků byly restituentům přiznány už v roce 1991. Splatnost těchto pohledávek však byla na nátlak účelově transformovaných zemědělských subjektů posunuta až do roku 1999. Byla to doba, kdy téměř dvě třetiny povinných organizací převedly cenný majetek do nově vzniklých společností a s vytunelovaným družstvem skončily v konkursu. Nejvíce poškozeny byly osoby, které do nově vytvořených společností nevstoupily; jejich nakládaní s jejich majetkem bylo v rozporu s Ústavou ČR omezeno nebo úplně znemožněno. Takže na oprávněné osoby po skončení konkursů nezbylo buď nic, anebo zlomek vypočtené hodnoty původního majetku. Protože nároky z tohoto titulu nebyly vypořádány ani do r. 1999, vláda rozhodla o prodloužení pohledávek o dalších deset let, tj. až do října letošního roku.
Není divu, že se neuspokojení restituenti po marném uplynutí téměř dvaceti let znovu hlásí. Tisíce lidí stále nemají vypořádaný majetek za miliardy korun. Svaz restituentů v zemědělství v otevřeném dopise z 19. 5. 2009 premiérovi Janu Fischerovi a ministrům zemědělství a spravedlnosti připomíná, že poslední lhůta pro vypořádání jejich pohledávek vyprší za čtyři měsíce. Fischerovu vládu restituenti žádají, aby zděděný problém vyřešila vydáním nového zákona, který předchozí kabinet slíbil už vloni. Kupodivu většina sdělovacích prostředků o otevřeném dopise premiérovi mlčí, jakoby šlo o již odepsaný problém. Ale úředně uznané pohledávky zemědělců jsou jen špičkou ledovce. Pod hladinou jsou kromě prohlubujícího se státního deficitu také nevypořádané vztahy se zahraničními krajany, ohromná masa nevráceného majetku církvím a stále narůstající státní dluh vůči nim. Opravdu si představitelé demokratického státu myslí, že to vše lze zamést pod koberec? Jestli ano, pak bude třeba dát za pravdu těm dlouhodobě tahaným za nos, kteří vytrvale vyslovují přesvědčení, že nežijeme v právním státě.
