Pondělí 30. dubna 1973 – jedno z klíčových dat watergateského příběhu. Toho dne Nixon, aby zachránil vlastní kůži, naráz zařízl čtyři své dosud nepostradatelné. Tři z nich, poradci Bob Haldeman, John Ehrlichman a John Dean, odešli z Bílého domu, čtvrtý, Richard Kleindienst, z úřadu ministra spravedlnosti. 1. května 1973 píše Post: „Prezident Nixon oznámil deset hodin poté, co přijal rezignace čtyř svých nejbližších spolupracovníků, americkému lidu, že převzal plnou zodpovědnost za činy svých podřízených v aféře Watergate. “Žádné bílení Bílého domu nepřipadá v úvahu,„ prohlásil Nixon v mimořádném televizním projevu. Zaručil se, že očistí politický systém od případů zneužívání, které vyšly najevo při vyšetřování Watergate.“
Kapitola 15 - Ohrožený král obětuje figury: Černý den v Bílém domě
Richard Gordon Kleindienst
5. 8. 1923 – 3. 2. 2000
Loajálního republikánského právníka jmenoval Nixon ministrem spravedlnosti 12. června 1972, pět dní před watergateským incidentem. A když pak zatčení i Bílý dům kladli odpor snaze FBI vyšetřit případ, musel si Kleindienst vybrat, zda bude loajální k zákonu, nebo k prezidentovi. Rozhodl se pro Nixona, čímž nakonec dosáhl hlavně toho, že se v úřadu dlouho neudržel. (Drobná jízlivost: takto oddaný služebník panovníkův sotva může nést příznačnější jméno než právě – Kleindienst.) Funkci složil téhož dne, kdy Nixon donutil k rezignaci své dva špičkové spolupracovníky Haldemana a Ehrlichmana. O rok později pomohl Kleindienst zachránit vrchního soudce Williama Rehnquista, svého přítele z Arizony, když k Nejvyššímu soudu dorazily výbušné zvukové záznamy Bílého domu klíčové v aféře Watergate. Zemřel 3. února 2000.
Ještě 130 tisíc dolarů a mlčím jako hrob
Podle dvou zdrojů blízkých Deanovi byl za tříměsíční šňůrou odhalení i požadavek jednoho ze spiklenců, Hunta, který si v půli března řekl o sto třicet tisíc dolarů za mlčení (hush money přitom – opět podle zdrojů – dostal už dříve). Bílý dům volných sto třicet tisíc neměl a několik lidí, včetně Nixonova osobního právníka Kalmbacha a bývalého ministra spravedlnosti Mitchella, mělo problém se sháněním dalších peněz na nákup mlčení watergateských obžalovaných (viz kapitola 13 Velké ryby před soudem: největší vyklouzla).
Prezident okamžitě zahájil personální přesuny ve vládě, aby zaplnil díry po obětech zemětřesení. Na Kleindienstovo místo nastoupil ministr obrany Elliott Richardson, „aby převzal zodpovědnost za odkrytí celé pravdy o skandálu Watergate,“ jak sliboval Nixon, muž s nejsilnější motivací skandál krýt. Richardsonovi dal absolutní pravomoc pro vedení watergateského vyšetřování – včetně možnosti jmenovat zvláštního žalobce. Jako dočasného Deanova nástupce si Nixon vybral svého zvláštního poradce Leonarda Garmenta. Ten „bude zastupovat Bílý dům ve všech záležitostech týkajících se vyšetřování případu Watergate a informovat bude přímo mne,“ řekl Nixon.
Vůdce republikánské menšiny ve Sněmovně reprezentantů Gerald Ford (pak Nixonův viceprezident a nakonec nástupce, jenž exprezidenta milostí ochránil před možným vězením za Watergate – viz kapitola 2 „Skřet“, který prohrál válku o prsten moci) řekl, že „rezignace jsou nezbytným prvním krokem Bílého domu k vyčištění vzduchu. K prezidentovi chovám absolutní důvěru a jsem si jist, že nemá nic společného s touhle špínou.“ Guvernéři Demokratické strany odhlasovali na shromáždění v Huronu (Ohio) požadavek, aby Watergate vyšetřoval žalobce nezávislý na vládě. Kalifornský demokratický kongresman John Moss řekl, že požádá o jmenování zvláštního výboru Sněmovny reprezentantů, který vyšetří možné prezidentovo zapojení do Watergate: „Netvrdím, že bychom měli prezidenta hned odvolávat. Říkám jen: buďme připraveni.“
Když Nixon oznamoval odchody Kleindiensta, Haldemana a Ehrlichmana, velebil je. Řekl, že Kleindienstovo rozhodnutí odejít kvůli vztahům s vyšetřovanými bylo „v souladu s nejvyššími standardy veřejné služby a právní etiky“. O Haldemanovi a Ehrlichmanovi mluvil Nixon jako o „dvou mých nejbližších přátelích a nejdůvěryhodnějších spolupracovnících v Bílém domě“. Zdůraznil, že „přijetí jejich rezignací by nikdo neměl vnímat jako důkaz jakéhokoli přečinu.“ Naopak Deanův vyhazov popsal jedinou opravdu pěknou větou: „A konečně, dnes jsem si vyžádal a přijal rezignaci Johna Deana na pozici právního poradce Bílého domu.“ O tom, že je Dean připraven odkrýt vyšetřovatelům Ehrlichmanovu a Haldemanovu roli v případu, nepadlo slovo.
Ke čtyřem rezignacím z černého pondělí je nutné připočítat odchody pěti vysokých činitelů Nixonovy vlády a volební kampaně, kteří složili funkce hned po watergateských odhaleních: Johna Mitchella, Dwighta Chapina, Patricka Graye, Jeba Magrudera a Charlese Colsona. Rošády v Bílém domě Nixonovu vládu dočasně znehybnily. Rozpad velení hrozil i největší federální firmě – Pentagonu (ministerstvo obrany), odkud Nixon přesunul ministra Richardsona do justice. Ehrlichman a Haldeman byli pilíři Nixonova systému – druhý byl vůbec nejvyšším dispečerem prezidentova byznysu. Odchod Kleindiensta z ministerstva spravedlnosti souvisel s pádem úřadujícího ředitele FBI Graye, což v souběhu demoralizovalo jak Federální úřad pro vyšetřování, tak ministerstvo spravedlnosti, pod něž FBI spadá. A navíc rezignacemi ze 30. dubna 1973 vymítání Watergate neskončilo. Na obzoru byly žaloby, soudy, senátní slyšení a ve vzduchu neodbytná otázka, nakolik je ve skandálu namočen prezident. V průzkumech se jeho popularita propadla nejhlouběji za celou dobu, co byl v úřadu (půl roku po triumfálním znovuzvolení, kdy byl naopak na vrcholu popularity).
Kdo jiný by měl případ vyšetřovat než pachatel?
Když zpráva o personálním zemětřesení v Bílém domě dorazila do zahraničního výboru Senátu, řekl republikán Jacob Javits (New York), že „skandál Watergate paralyzoval vyřizování vládní agendy USA“. Přítomný ministr zahraničí William Rogers reagoval: „Ujišťuji vás i americký lid, že vláda pracuje v oblasti zahraničních vztahů účinně.“ Řekl ale také, že s Nixonem probíral potřebu nápravných opatření, zvlášť pokud jde o „příspěvky na kampaně a najímání lidí do volebních týmů. Je to zlo, které se nevyhnutelně dotýká každé vlády.“ Nixon téhož dne prohlásil, že Richardsonovo pověření vykonávat úřad ministra spravedlnosti zahrnuje i doporučení změnit zákony tak, „abychom se do budoucna vyhnuli zneužívání kampaní, jak bylo nedávno odhaleno.“
Haldeman a Ehrlichman v rezignačních dopisech slíbili, že budou spolupracovat s vyšetřovateli. „Plně souhlasím, že je nutné skandál důsledně vyšetřit,“ napsal Haldeman. „Podle toho, jak se věci vyvíjejí, jsem ale hluboce přesvědčen, že je prakticky nemožné, abych za těchto okolností nesl svou obvyklou odpovědnost.“ (Politický talent, jehož bylo pro Ameriku škoda: Je to svinstvo, vyšetřeme to padni komu padni. Vyjma mě.)
Teď už byla aféra Watergate celostátním skandálem srovnatelným s největšími aférami americké historie.
Do té doby politici případ shazovali a veřejnost ho ignorovala. Vyjma víkendu 17. – 18. června 1972 (vloupání) ani nedominoval zpravodajství. Překrývaly ho informace z Vietnamu, kam USA vysílaly poslední pozemní síly a zprávy o stranických sjezdech a volbě prezidenta. Média i veřejnost přijaly oficiální vysvětlení, že aféra nesouvisí s Bílým domem ani prezidentovou kampaní. Nixon (29. srpna 1972): „Nikdo z Bílého domu a mé administrativy není zapleten v tomto bizarním incidentu.“
Jak se ale zprvu skrytý ledovec Watergate vynořoval, museli prezidentovi muži před novináře častěji. „Post se zlovolně a falešně snaží najít přímé propojení mezi Bílým domem a aférou Watergate,“ řekl předseda Nixonova výboru Clark MacGregor 16. října 1972. Prezidentův tiskový tajemník Ronald Ziegler (téhož dne): "Nebudu svým komentářem poskytovat zdání významu příběhům založeným na jedna-paní-povídala, dehonestujících poznámkách nebo obviněních vyplývajících jen ze spojení někoho s někým.„ 25. října označil Ziegler reportáže Postu za “nestoudný a bezprecedentní pokus o atentát na pověst." Nestoudný a bezprecedentní kousek ovšem předvedl spíš republikánský senátor Bob Dole (Kansas). Když Nixonova kampaň vrcholila, zaútočil na politický odpad, který vychází v nepřátelském tisku na téma Watergate. Za půl roku veřejně volal po rezignaci Haldemana a Ehrlichmana, protože „důvěryhodnost Nixonovy administrativy je na nule“.
Prezidentovi muži si tedy vyhrnuli rukávy, aby ji obnovili – vyšetřovat začali sami. V politice frekventované řešení, jehož logika je jako z rukověti Cimrmanova inspektora Trachty: Kdo jiný by měl případ vyšetřovat než sám pachatel (případně spolupachatel či zadavatel), neboť ten o něm ví nejvíc? V Bílém domě se proto Viktorem Čističem logicky stal jeden z pachatelů – John Dean. „Můj právní poradce pan Dean – pod mým vedením – komplexně vyšetřuje vše, co může kohokoli z Bílého domu spojovat s aférou Watergate,“ kázal Nixon. A že Dean pracoval dobře, bylo zřejmé z toho, že prezident, capo di tutti capi, ho za jeho pátrání chválil. „Bílý dům a všechny ostatní vládní agentury – podle mých pokynů – maximálně spolupracují s vyšetřovateli Nejvyššího kontrolního úřadu (GAO), FBI i ministerstva spravedlnosti,“ lhal Nixon bez mrknutí oka. Byl-li československý normalizační místodržící Gustáv Husák – podle Milana Kundery – prezidentem zapomnění, pak Nixon byl prezidentem chucpe (drzost vraha vlastních rodičů, který žádá soud o milost, protože je sirotek). A jak pátrání Nixonova pana Deana dopadlo? „Můžu kategoricky prohlásit, že jeho vyšetřování ukazuje, že nikdo v Bílém domě ani administrativě do aféry zapojen nebyl,“ uklidnil prezident národ. Pan Dean ovšem úkol splnil jako mouřenín, s nímž Nixon, když pak 30. dubna 1973 došlo na lámání chleba, nekompromisně zametl. Co na to pan Dean? Odpověď v kapitole 18 Mr. Dean jde k soudu.
Stáhněte si grafické přehledy nejdůležitějších aspektů aféry Watergate:
Vrátit se na předchozí kapitolu
Pokračovat na další kapitolu
- WATERGATE: Propojení - zneužití - krytí: Návod k použití autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/11/1028/102741.jpg
- Richard Kleindienst zdroj: http://richard-kleindienst.navajo.cz http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/11/1090/108987.jpg
- Hotel Watergate zdroj: http://mysite.verizon.net http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/11/1090/108992.jpg