Michael Fiala

Rozepře mezi stavebními firmami zpožďují stavbu linky metra D. Jde o úsek se čtyřmi budoucími stanicemi, počínaje Olbrachtovou. Celou složitou záležitostí se zabývají soudy i antimonopolní úřad, kvůli čemuž může trvat ještě roky, než se zmiňovaný úsek vůbec začne stavět. Ani definitivní rozhodnutí Krajského soudu ve věci ale nebude znamenat zelenou. Může totiž dojít ke zrušení celé zakázky a tendr by se rozjel znovu.

Policie pokračuje ve vyšetřování kauzy Dozimetr. Nedávno obvinila bývalého ředitele pražského dopravního podniku (DPP) Martina Dvořáka, že podle ní měl od developera Serge Borensteina žádat úplatek. Reportér serveru Odkryto.cz Jiří Hynek prohlásil, že zlínský podnikatel Michal Redl – který byl podle státního zástupce hlavou skupiny, jež podle obžaloby ovlivňovala výběrová řízení v DPP a brala za to úplatky – věděl, že Dvořák se v pražském prostředí „umí dobře pohybovat, zná Borensteina už od devadesátých let, může s ním mluvit mezi čtyřma očima a může mu ledacos říct“. Dvořák tvrdí, že na žádosti o úplatek nespolupracoval. Detaily případu popsal Michael Fiala v pořadu Reportéři ČT.

Prohra v soudním sporu s firmou Diag Human bude stát Česko podle dvou arbitráží a dvou pravomocných rozsudků rekordních 17 miliard korun. Vyplatit je má česko-švýcarskému podnikateli Josefu Šťávovi za zmaření jeho obchodu s krevní plazmou. Kořeny sporu sahají až do začátku devadesátých let, kdy tehdejší ministr zdravotnictví Martin Bojar podepsal dopis, ve kterém dánské společnosti Novo Nordisk sdělil, že jedním z důvodů jejího vyřazení ze soutěže byla pochybnost o solidnosti Šťávovy firmy. Příčiny vleklé kauzy zmapoval Michael Fiala z Reportérů ČT.

České dráhy (ČD) přiznávají pochybení v prodeji pozemků na pražském Smíchově. Tam nyní developerská skupina Sekyra Group staví čtvrť Smíchov City, od státní firmy pozemky odkoupila. Ovšem na Smíchově je developer dokázal získat jen za čtvrtinu ceny, kterou zaplatil na Žižkově, kde rovněž staví. Dráhy tak podle odhadů realitních makléřů mohly tratit až dvě miliardy korun. Tématu se pro pořad Reportéři ČT věnoval Michael Fiala.

V pozadí obnovené Velké ceny v Brně se odehrává spor o peníze. Na závody má přispívat prostřednictvím Národní sportovní agentury (NSA) i stát. A má poskytnout stovky milionů. Přímo v NSA se ale ozývají hlasy, že by mohlo jít podle evropských pravidel o nedovolenou veřejnou podporu. A to by byl problém jak pro stát, tak pro pořadatele závodů. Podle jiných hlasů z agentury na motocyklové akci není nic netransparentního. Závody jsou naplánované na pět let. Organizace Autoklub České republiky a Automotodrom Brno, které je budou pořádat, dostanou od státu, Jihomoravského kraje a města Brna celkem 650 milionů korun. Autoklub v minulosti některé veřejné peníze utrácel neoprávněně.

Všichni mluví - a nikdo neřekne ani slovo/Všichni milují - a nikdo se o nikoho nestará/Pořád se něco děje - a nikam to nevede/Pořád se něco vaří - a v hrnci není nic/Všichni běží - a nikdo se nehýbe z místa/Všichni létají - a nikdo se neodpoutává od země/UFO nad New Yorkem - a mě to nepřekvapujeJohn Lennon Nobody Told Me (Milk And Honey) vydáno 1984 Bob Dylan se mýlil i nemýlil, když věštil řád se rychle hroutí (the order is rapidly fadin‘). To, co přinesla 60. léta, zatřáslo světem víc, než později internet. Ovšem jinak, než předpokládali Dylan či Lennon. Před padesáti lety, na prahu revolty, byl patronem i drábem stát. Střídání epoch a systémů s ním nehnulo, základní konflikt - zájem státu (silnějšího, i když není v právu) versus zájem jednotlivce (slabšího, i když v právu je) - se neměnil. Pohled lennonovských 60. let: stát, to je zvůle politiky (lže nám a obírá nás o peníze), policie (špehuje nás a zatýká za to, že se chceme vznášet), armády (posílá nás na smrt), školy (mrzačí individualitu, dusí tvořivost). Střet státní mašinérie s jednotlivcem takhle zobrazil i Miloš Forman ve filmech Vlasy (armáda) a Přelet nad kukaččím hnízdem (psychiatrie). Radikálové chtěli takovou moc odstranit, umírněnější reformátoři oslabit.

Nevěřím v magii/Nevěřím v Knihu proměn/Nevěřím v Bibli/Nevěřím v tarotové karty/Nevěřím v Hitlera/Nevěřím v Ježíše/Nevěřím v Kennedyho/Nevěřím v Buddhu/Nevěřím v mantru/Nevěřím v Bhagavad-gítu/Nevěřím v jógu/Nevěřím v krále/Nevěřím v Elvise/Nevěřím v Dylana/Nevěřím v Beatles/…/Sen skončil/A vy musíte jít dálJohn Lennon God (John Lennon/Plastic Ono Band) 1970 Vražda Johna Kennedyho na prahu nové éry se snad ještě dala chápat jako pokus konzervativců udržet starý řád (hlavně ekonomicky). Reformátoři ale doufali, že otevírání oken a budování mostů se už zastavit nedá - a zdálo se, že čas jim dává za pravdu. Rok 1968 - vraždy Martina Luthera Kinga (duben) a Roberta Kennedyho (červen) a okupace Československa (srpen) - ale ukázal, že naděje byly iluze.

Když Lennon a McCartney zpívali She’s Leaving Home o dívce, jež utekla z domova, jejich velkolepé sbory (údiv a zklamání rodičů, kteří jí přece obětovali všechno) promlouvaly ke každému z nás: jádrem střetu generací je ono cosi uvnitř, které jsme tolik let museli zapírat.Will Hutton The Baby Boomers And The Price Of Personal Freedom - The Observer 22. srpna 2010 Přichází kreativní exploze. Měříme-li druhou polovinu 60. let tím, co z její popkultury přežilo dodnes, stěží to vyjádřit střízlivěji. Atmosféru doby nejadekvátněji vyjadřuje a posouvá hudba. Rolling Stones vydávají Aftermath, Bob Dylan Blonde On Blonde, Byrds Fifth Dimension, Beach Boys Pet Sounds, Doors Break On Through (To The Other Side), Mothers Of Invention Freak Out, Jimi Hendrix Are You Experienced?, Janis Joplin Big Brother And The Holding Company, Pink Floyd The Piper At The Gates Of Dawn. Půl milionu diváků pak sleduje v americkém Woodstocku dvaatřicet mší nové víry - rocku (podle časopisu Rolling Stone jedna z padesáti klíčových událostí v historii rockové hudby).

Británie na rozhraní 50. a 60. let nebyla světem, za který by se někomu chtělo bojovat. Dusivé bezvětří, změna nutná. Naši rodiče vyznávali pořádek, rutinu, jednotvárnost. My, jejich děti, jsme tuhle víru už nesdílely.Will Hutton The Baby Boomers And The Price Of Personal Freedom - The Observer 22. srpna 2010 Rok 1960. Od konce války uplynulo patnáct let - doba, po které se smiřují epochy. Vyprchává mezigenerační solidarita, která držela společnost pohromadě během katastrofy. Lze pochopit, že po válce lidé chtěli udělat pořádek ve všem: na koni tohoto puzení ostatně až do střední Evropy dorazil komunismus. Po předválečné krizi a válečné mizérii těžko odolat náladě, že bychom teď, když jsme setřásli Hitlera, neměli nastolit i sociální spravedlnost a vůbec - vybudovat nový svět (cokoli méně by bylo zklamání). To, co přišlo, nebylo tak komplexní: postavily a opravily se domy, lidé se vrátili do továren, škol a pohraničí - to ale není ono: schází tomu energie, riziko, sexappeal, je to svět na setrvačník. A poptávka po změně přichází z východu i západu: lidé z komunistického bloku mají pádnější důvody, ale omezenější možnosti, obyvatelé svobodnějších končin snad méně osudové motivy, ale větší praktickou šanci změnit svět na prahu 60. let.

Vždycky jsem si představoval, že v šedesáti budu psát knížky pro děti. - Doufám, že s Yoko budeme milej starej pár, usadíme se někde na pobřeží, třeba v Irsku, a budeme si prohlížet výstřižky z dob našeho šílenství.John Lennon červen 1975 + 1970 (David Bennahum: The Beatles After The Break-up, 1991) Možná to bylo ve hvězdách a v kalendáři. Pondělí je den, kterýmu se nedá věřit, víme z klasiky Monday Monday od The Mamas & The Papas. Každej jinej den je fajn, ale pondělí… V pondělí 29. října 1980 vychází v USA singl (Just Like) Starting Over. John Lennon jím prolamuje pětiletou odmlku a avizuje album Double Fantasy. A téhož dne vchází do obchodu se zbraněmi v havajském Honolulu pětadvacetiletý, aktuálně nezaměstnaný pracovník nemocniční ochranky - Mark David Chapman. Za 169 dolarů si kupuje pětiranný revolver Charter Arms Special (ráže osmatřicet, krátká hlaveň): dámská zbraň, svou misi však zastane.

S tím souvisí i selektivní vztah zdejších novinářů k ochraně zdrojů: například nejčtenější deník tento institut prolomil v kauze Kořistka (viz výše), kdy jsme se (bez souhlasu zdroje) dozvěděli především, kdo novinám informaci o korupční nabídce poskytl (odvedlo to pozornost od nabídky samé a od těch, co nabízeli a zdroji to na několik let zkomplikovalo život). A stejný deník v kauze Toskánsko: opět zkoumáme hlavně, kdo (a proč aneb komu to slouží) dal novinám fotky, místo toho, kdo na nich je a co to znamená (deník svůj postup obhajuje tím, že zdrojem nebyl žádný jen tak nějaký zdroj, ale bývalý šéf rozvědky). Kdo příště poskytne médiím informaci, jejíž odtajnění je ve veřejném zájmu, ale zdroj to nemůže (třeba z obav o vlastní bezpečnost) udělat jinak, než anonymně?

Do pátrání se pustil sám ministr: skončilo to rozmetáním několika vzdálených stranických sdružení, nic adresného se nepodařilo zjistit. Watergateská paralela (viz kapitola 15 Ohrožený král obětuje figury: Černý den v Bílém domě): i prezidentovi muži začali skandál rozkrývat sami, aby obnovili důvěryhodnost Nixonovy vlády, neboť kdo jiný by měl případ vyšetřovat, než pachatel (spolupachatel), jenž o něm ví nejvíc?

Proč by měl dnes složku s nápisem Watergate otevírat Evropan, třeba Čech? Vieweghovsky vtipně: protože si tu jedna z dominantních stran najala na kampaň Arthura Finkelsteina, jenž se v roce 1972 přičinil o znovuzvolení Richarda Nixona, (politická korektnost: Finkelsteinovi bylo šestadvacet a pro watergateského prezidenta pracoval jako demografický analytik).

Vydavatelka Postu Katharine Grahamová čelila Nixonovu vzteku se všemi důsledky. Popsala to v autobiografii Osobní dějiny (Personal History, 1997). Začalo to nevinně: V sobotu ráno, 17. června 1972, mi volal Howard Simons: Neuvěříš, co se v noci stalo. A vyprávěl mi, jak do domu, kde se žena s mužem milovali na kanapi, vrazilo auto a projelo skrz budovu. A pak ještě přidal historku o lupičích v chirurgických rukavicích, které zatkli v ústředí Demokratické strany. Prezident byl v Key Biscayne na Floridě a jeho tiskový tajemník Ron Ziegler nad tím mávl rukou jako nad třetiřadým pokusem o vloupání, ze kterého se jen nějací elementi snaží udělat něco víc.

Zatím jsme spíš demytizovali a problematickým postavám Watergate odebírali jejich sporné válečné kříže. Teď konečně starozákonní hrdina, který ohněm a mečem vymítal zlo: soudce John Sirica. (Jako bonus si pak řekneme, že i on byl problematickou postavou; vyznamenání za Watergate mu ale ponecháme.)

16. července 1973 se vyšetřování Watergate definitivně láme: "Prezident v Bílém domě nahrával veškeré své telefonáty a schůzky v Oválné pracovně, v místnosti, kde zasedal s ministry, ve své kanceláři v administrativní budově a na čtyřech svých soukromých telefonech, vypověděl před senátní vyšetřovací komisí Alexander Butterfield, bývalý asistent Nixonova strážce brány v Bílém domě H. R. Haldemana," píše Lawrence Meyer v Postu.

První prezidentův muž, který do Nixona vrazil nůž zrady a obvinil ho z krytí Watergate. V dramatickém svědectví před Senátem v červnu 1973 (poprvé se na žalobce obrátil 6. dubna) vypověděl, že Nixonovi řekl, že krytí skandálu se stalo rakovinou jeho prezidentství.

„A tak jsem šel a lhal,“ řekl soudu Nixonův poradce pro domácí záležitosti John Ehrlichman před svým propuštěním z vězení v roce 1977. „A teď platím cenu za slabost vůle. Rezignoval jsem na svůj morální úsudek a delegoval ho na někoho jiného.“ (V době, kdy radil Nixonovi, řekl o sobě, že "má nadstandardní smysl pro plnění příkazů, aniž by si při tom procvičoval vlastní úsudek.„) “Kdybych měl poradit svým dětem, řekl bych jim: nikdy nepostupuj své svědomí."

Kartáč (The Brush). Přezdívku podle jeho sestřihu přišili šéfovi prezidentova štábu Haldemanovi jeho podřízení v Bílém domě. Zní jako pseudonym kabaretního komika, s panem Haldemanem se ale dalo zažít mnohé, jen legrace ne.

Pondělí 30. dubna 1973 – jedno z klíčových dat watergateského příběhu. Toho dne Nixon, aby zachránil vlastní kůži, naráz zařízl čtyři své dosud nepostradatelné. Tři z nich, poradci Bob Haldeman, John Ehrlichman a John Dean, odešli z Bílého domu, čtvrtý, Richard Kleindienst, z úřadu ministra spravedlnosti. 1. května 1973 píše Post: „Prezident Nixon oznámil deset hodin poté, co přijal rezignace čtyř svých nejbližších spolupracovníků, americkému lidu, že převzal plnou zodpovědnost za činy svých podřízených v aféře Watergate. “Žádné bílení Bílého domu nepřipadá v úvahu,„ prohlásil Nixon v mimořádném televizním projevu. Zaručil se, že očistí politický systém od případů zneužívání, které vyšly najevo při vyšetřování Watergate.“

S nejvyšším trestem za watergateské zločiny byl od soudu do vězení eskortován jeden z klíčových prezidentových mužů, Gordon Liddy. Za spiknutí v případu losangeleského vloupání (3. září 1971), za spiknutí a vloupání v kauze Watergate (17. června 1972), za pokus o instalaci nelegálních odposlechů a za pohrdání soudem dostal dvacet let (mohlo to být až pětatřicet).

„Kdo je Charles Colson?“ ptá se ve filmu Všichni prezidentovi muži (All the President’s Men, 1976) Bob Woodward (hraje ho Robert Redford) editora Postu Harryho Rosenfelda.Rosenfeld: "Představ si, že jsme v Rusku před padesáti lety a ty se na mě obrátíš: Kdo je Lenin, vím. Kdo Trockij, taky. Ale kdo je ten… Stalin?"Woodward: „Kdo je Colson, Harry?“Rosenfeld: „Nejmocnějším mužem v Americe je prezident Nixon, to jméno jsi pravděpodobně slyšel. Druhým nejmocnějším člověkem je Bob Haldeman. Pod ním je trojka: Ehrlichman, což je Haldemanův kamarád – spolu chrání Nixona jako němečtí ovčáci nebo Berlínská zeď. O Mitchellovi už jsme mluvili. A Colson je prezidentův zvláštní poradce.“Woodward: „Díky, Harry. A víš o něm něco?“Rosenfeld: "Jenom to, že v kanceláři má na zdi karikaturu, kde se píše: Jak je chytneš za koule, s jejich „srdcem a myslí“ už nebude problém."

Richard Nixon, namočený po krk do skandálu Watergate, dosahuje 7. listopadu 1972 zdánlivě paradoxně životního triumfu: své volební vítězství z roku 1968 obhajuje naprosto suverénně. „Podle toho, jak dopadne sčítání v Minnesotě a na Aljašce, může Nixon buď vyrovnat, nebo i překonat rekord z roku 1936, kdy Franklin Roosevelt vyhrál ve všech státech vyjma dvou,“ píše Post druhý den.

Nixonovi lidé sledovali členy rodin demokratických kandidátů a shromažďovali dokumenty o jejich osobních životech, rozesílali falešné dopisy na hlavičkových papírech kandidátů, tisku podstrkovali nepravdivé informace, které je poškozovaly, získávali složky s tajnými informacemi o jejich kampaních, pátrali po podrobnostech ze životů desítek lidí angažujících se v těchto kampaních a nasazovali provokatéry do organizací, které měly demonstrovat na shromážděních republikánů i demokratů. 10. října 1972 to v Postu napsali Woodward s Bernsteinem.