Michael Fiala strana 2 z 2

29. září 1972 otiskl The Washington Post klíčový článek Mitchell řídil tajný fond Republikánské strany (Mitchell Controlled Secret GOP Fund). Vzhledem k tomu, co v textu je, je pozoruhodné, jak je zdrojován: nijak. Místo přímých řečí adresných respondentů se článek, v němž se o ministrech a poradcích prezidenta Spojených států píše jako o zločincích, opírá výhradně o anonymní zdroje.

Čistým průstřelem, po němž už o spojení mezi prezidentovým týmem a vloupáním k demokratům nemohlo být pochyb, byla informace, kterou Post otiskl 1. srpna 1972 (kdo, kdy a jak to vypátral – viz kapitola 4 Falešný (a prázdný) pomník investigativní žurnalistiky). Na účet jednoho z watergateských zatčených byl v dubnu uložen šek na pětadvacet tisíc dolarů, vystavený pro účely Nixonovy kampaně. First Bank & Trust Co. v Boca Raton na Floridě ho vystavila středozápadnímu finančnímu šéfovi Výboru pro znovuzvolení prezidenta Kennethu Dahlbergovi.

Úchylný člověk s melodramatickými sklony, podobný herci Genu Hackmanovi – charakterizoval ho Post. Jmenoval se Howard Hunt, byl Nixonovým poradcem a najal čtyři z pěti kubánských emigrantů, jejichž zatčení při vloupání do Watergate pak pozoroval ze sousední budovy. A právě z jeho telefonního čísla v jejich diářích policisté vyčetli spojení akce s prezidentem. Watergate byla ale jen nejznámějším případem v Huntově kariéře, do níž se vešly i kousky jako vloupání do think tanku neziskové veřejné politické organizace Brookings Institution ve Washingtonu (respektovaná instituce, kde 9. února 2009 vystoupil český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg), jejíž ostrahu Hunt zaměstnal zápalnou bombou. Snažil se také zfalšovat telegramy ministerstva zahraničí, aby z nich plynulo, že prezident Kennedy byl v listopadu 1963 zapleten do atentátu na jihovietnamského prezidenta Diema.

Watergate = jedno vloupání do hotelu ve Washingtonu – to je dodnes dost rozšířená charakteristika celého případu. Moc se neví, že slavné zatčení prezidentových lupičů v ústředí Demokratické strany bylo reprízou podobné akce, kterou stejný prezidentský tým provedl o devět měsíců dřív na západním pobřeží Spojených států. Pozadí téhle kalifornské operace je natolik zásadní (termíny ohrožení demokracie, svobodné šíření informací a národní bezpečnost tu nejsou nepřiměřené), že je na místě vytáhnout ji ze stínu jejího známého washingtonského dvojčete, při jehož vyšetřování vyplavala na povrch. A to tehdy, když prokurátoři případu Watergate získali zprávu pro bývalého Nixonova poradce pro domácí záležitosti Johna Ehrlichmana s detailním plánem vloupání k psychiatru Lewisi Fieldingovi v losangeleském Beverly Hills. Nešlo ovšem o psychiatra, ale o jeho klienta – Daniela Ellsberga.

Hooverovo a Feltovo FBI charakterizuje případ Johna Lennona časově (i jinak) paralelní s Watergate. V roce 1971 se Lennon usadil v New Yorku a začal se tam kamarádit s ostrými hochy: Abbie Hoffmanem, Jerry Rubinem či Bobby Sealem z Černých panterů, kteří měli za to, že by nebylo od věci – kvůli Vietnamu, občanským právům či lehkým drogám – Nixonovu moc svrhnout, případně i silou. A Lennon se s nimi nejen kamarádil. „Když začal financovat lidi, které jsme chtěli dostat do vězení, začalo to být vážné,“ říká ve filmovém dokumentu USA versus John Lennon (2006) bývalý agent FBI Wesley Swearingen.

Roli FBI jako toho, kdo se skutečně postavil (skryt za svými novináři) Nixonovi a nakonec mu srazil vaz, rozebral žurnalista James Mann v květnovém vydání měsíčníku The Atlantic v roce 1992 (Deep Throat: An Institutional Analysis): Za kterékoli vlády jsou instituce státu mocenskými ostrovy, jejichž slovo má prakticky větší váhu než slovo aktuálních nájemníků Bílého domu, kteří jim teoreticky vládnou. Mezi tyto silné byrokracie patří výzvědné a vyšetřovací agentury CIA a FBI.

"V Americe není místo pro ustrašené, kteří chtějí smíření za každou cenu. Ani pro ty, co skandují lepší rudý, než mrtvý. Potřebujeme muže a ženy schopné morálního pobouření, kteří mají víru a přesvědčení a jimž Bůh dal sílu a rozhodnost obhájit naši demokracii.„ Slova Johna Edgara Hoovera z myšlenkové zbrojnice Výboru pro neamerickou činnost ilustrují pozici jeho FBI na prahu Watergate. “Hoover byl člověk, který měl o demokracii trochu jinou představu, než my ostatní," říká v dokumentu USA versus John Lennon (2006) hyperkorektně novinář Walter Cronkite. Je podezřelé, když šéf federální policie, která má neutrálně chránit zákon a tečka, hřímá o odvaze, morálce a vlastenectví (nejspíš se jen zdráhá zařvat rovnou národ - rasa - síla - právo - pořádek).

Když se Woodward dozvěděl, že v adresářích zatčených lupičů našli policisté jméno a telefon prezidentova poradce Hunta (ta informace přišla pochopitelně také z FBI), obával se, aby se nedopustil toho, čemu se říká guilt by association (označení někoho za padoucha jen proto, že ho evidentní padouch například má ve svém telefonním seznamu - ačkoliv zatím nevíme, jak se tam dostal). Zavolal tedy zdroji: "Feltův hlas zněl nervózně. Když se ujistil, že to, co řekne, nepoužiji (off the record), prozradil mi, že Hunt je v případu watergateského vloupání podezřelým číslo jedna i z dalších důvodů, než jen kvůli svému jménu v adresářích lupičů. Takže napsat i silně, že spojení vloupání s Bílým domem existuje, nebude nefér." A Felt mohl být buď už v tu chvíli rozhodnut, že do toho půjde právě s Woodwardem, anebo mohl uvažovat ještě o jiných novinářích, se kterými byl v kontaktu. O tom, kdo dostane Pulitzerovu cenu za Watergate, nerozhodly fenomenální schopnosti žurnalisty, který se nebál ani pekla, nýbrž skutečnost obchodní, ne-li korupční povahy: jackpot bral novinář, který se přifázoval k Deep Throatovi (respektive ten, z něhož Deep Throat učinil svého agenta).

Když 18. prosince 2008 zemřel pětadevadesátiletý Mark Felt, klíčový tajný zdroj Deep Throat Boba Woodwarda, napsal internetový server Aktuálně.cz: "Identita agenta, který poskytl investigativním novinářům Washington Postu informace o instalaci odposlouchávacích zařízení do kanceláří funkcionářů Demokratické strany ve washingtonském rezidenčním komplexu Watergate, zůstávala světu neznámá až do roku 2005. (…) Vyšetřování na základě uveřejněných informací následně vedla k dalšímu rozkrývání politické špionáže, sabotáží a uplácení. (…) FBI není jen Federal Bureau of Investigation, ale také 'Fidelity, Bravery and Integrity' (Věrnost, statečnost a poctivost). Alespoň podle oficiálního znaku úřadu. Mark Felt si toto heslo vzal k srdci."

Pětice zatčených při vloupání do ústředí demokratů předstupuje před soud - a dál to známe z filmu. Soudce ukáže na připlešatělého padesátníka: „Vaše jméno, prosím.“Muž: „James McCord.“Soudce: „Pojďte blíž. Vaše zaměstnání, pane McCorde?“McCord (tiše): „Bezpečnostní poradce.“Soudce: „Bezpečnostní poradce kde?“McCord (ještě tišeji): „U vlády. Ale už jsem mimo službu.“Soudce: „U vlády? Kde přesně?“McCord (sotva slyšitelně): „Ústřední zpravodajská služba.“Soudce: „Prosím?“McCord (musí si odkašlat): „CIA.“Kdo byli zadržení? Jeden z nich je před soudem charakterizoval jako anitkomunisty, prokurátor Earl Silbert jejich noční operaci popsal jako provedenou profesionálně a v utajení. Co o sobě uvedli před soudem a co o nich tehdy napsaly noviny?

Přístání na Měsíci 20. července 1969 se Nixon spojil s Neilem Armstrongem a Buzzem Aldrinem, kteří jako první pozemšťané kráčeli po Měsíci. Všechna přistání na Měsíci (mise Apollo 11, 12 a 14 až 17 i dramatická třináctka) spadají do doby Nixonova prezidentství (přišel k tomu ovšem jako slepý k houslím: útok na Měsíc - odpověď na první let člověka do vesmíru, který Američanům v roce 1961 vyfoukli Sověti - vyhlásil už JFK). 5. ledna 1972 pak Nixon schválil i projekt letů raketoplánů. Byla to ale spíš deklarace, protože rozpočet Národního úřadu pro výzkum vesmíru (NASA) se za Nixona snížil. Šéf NASA Thomas Paine přišel s plánem zřídit do konce sedmdesátých let stálou základnu na Měsíci a v roce 1981 letět na Mars. Nixon to zamítl. Pak už přišlo Watergate a rezignace v srpnu 1974. Úřad převzal viceprezident Ford.

Připomíná to příběhy Johna Tolkiena - temný vládce Mordoru Sauron ustoupil z cesty a jeho prsten moci zdál se být na dosah. 2. května 1972 zemřel šéf FBI John Edgar Hoover a Nixon ucítil šanci. Snažil se svými lidmi (s nadkritickou hladinou loajality v krvi) obsadit klíčové instituce státu a zneužívat je k posílení své pozice a oslabení politické konkurence. Potřeboval i FBI (viz kapitola 5 Fidelity Bravery Integrity nebo „Garážmistr“ versus „Kotelník“?). Hooverovu moc ilustruje, že se ho chtěli zbavit tři prezidenti (Truman, Kennedy, Johnson), ale všichni nakonec couvli. Oni odcházeli, Hoover vládl až do smrti.

Je sobota 17. června 1972, krátce před druhou hodinou po půlnoci. Podzemím washingtonského hotelového komplexu Watergate na Virginia Avenue 2006 prochází čtyřiadvacetiletý strážce Frank Wills. Na dveřích ke schodišti si všimne neobvyklého detailu: lepicí pásky blokující západku, aby se dveře nezavřely (obvykle si takhle pomáhají úklidové čety, ty jsou ale teď, po půlnoci, dávno pryč). Pásku odlepí a jde dál. Když se za deset minut vrátí, je tam znovu. Teď už Wills volá policii.

„Základna jedna jednotce jedna: světla v osmém patře. Základna jedna jednotce jedna: jste tam? Máte tam lidi - na balkóně. Jsou ozbrojení. Základna jedna jednotce jedna: vypadá to, že máme problém.“ Varování vysílačkou - o půl třetí po půlnoci, v sobotu 17. června 1972 - přichází pozdě. Policie zatýká pět mužů při tajné akci v ústředí Demokratické strany v komplexu Watergate ve Washingtonu. Šestého, který je najal a řídí, zatím ne. Ten zatčení pozoruje ze sousední budovy. Připomíná herce Gena Hackmana, ale nejsme ve filmu. Skrytý pozorovatel používá jména John Baxter, Robert Dietrich, David St. John, P.S. Donoghue nebo Gordon Davis. Žádné z nich není jeho pravé - podepisuje tak své knihy.