Hooverovo a Feltovo FBI charakterizuje případ Johna Lennona časově (i jinak) paralelní s Watergate. V roce 1971 se Lennon usadil v New Yorku a začal se tam kamarádit s ostrými hochy: Abbie Hoffmanem, Jerry Rubinem či Bobby Sealem z Černých panterů, kteří měli za to, že by nebylo od věci – kvůli Vietnamu, občanským právům či lehkým drogám – Nixonovu moc svrhnout, případně i silou. A Lennon se s nimi nejen kamarádil. „Když začal financovat lidi, které jsme chtěli dostat do vězení, začalo to být vážné,“ říká ve filmovém dokumentu USA versus John Lennon (2006) bývalý agent FBI Wesley Swearingen.
„Když se John Lennon a Yoko Ono seznámili s Hoffmanem a Rubinem, stali se nástroji v jejich rukou – zbraněmi proti státu,“ připouští ve stejném dokumentu televizní novinář Geraldo Rivera. „A Hoffman, Rubin a spol. s těmito nástroji manipulovali způsobem poškozujícím úsilí Spojených států vyhrát válku ve Vietnamu a doma udržet pořádek a stabilitu,“ říká jeden z Nixonových poradců a později odsouzených watergateských gangsterů Gordon Liddy. Nixon měl ovšem nastudované Pantagon Papers (viz kapitola 7 Ellsbergate), kde analytici psali, že Američané vietnamskou válku nemůžou vyhrát, dávno předtím, než se Lennon přestěhoval do New Yorku.
Politické písně k poslechu i odposlechu
S Rubinem a Hoffmanem Lennon také 10. prosince 1971 v Ann Arboru (Michigan) uspořádal dvanáctihodinový koncert na podporu dalšího aktivisty, Johna Sinclaira. Ten byl v červenci 1969 odsouzen na deset let do věznice s nejvyšší ostrahou za to, že dal dva jointy marihuany policejní provokatérce. „Netušili jsme, že v publiku si agenti FBI zapisují texty písní,“ řekla Lennonova partnerka Yoko Ono (poznámka autora: to je jako z Majora Zemana – Mimikry:). Den před koncertem michiganský Nejvyšší soud zamítl Sinclairovo odvolání. Lennonovo vystoupení, které v pátek živě vysílala televize, ale otočilo veřejné mínění a v pondělí ráno stejná autorita Sinclaira osvobodila.
Tím také Lennon Nixonovi – usilujícímu o znovuzvolení – předvedl, co umí. A zbláznit dav a změnit rozhodnutí soudu, to už u politiků paranoidně-mafiánské školy budilo respekt. USA tehdy navíc přijaly šestadvacátý dodatek ústavy, podle kterého mohli volit už osmnáctiletí (dosud až jedenadvacetiletí), takže začala hra o jedenáct milionů nových hlasů. „Nixon stál před voliči, o které dřív nebojoval. A tahle populace byla jádrem Lennonových příznivců. Lennon mohl ohrozit Nixonovu politickou existenci,“ komentoval to Rivera.
Protiváleční demonstranti před Bílým domem zpívali Nixonovi do oken Lennonovu Dejte šanci míru (Give Peace A Chance). "Fotil jsem tam milion lidí. Ta píseň se stala národní hymnou protiválečného hnutí, jako Jednou budem dál (We Shall Overcome) byla hymnou hnutí za občanská práva,„ říká fotograf a aktivista David Fenton. “Nixon prohlašoval, že se při demonstracích dívá na fotbal, ve skutečnosti ho to ale zajímalo a na atmosféru v Bílém domě to vliv mělo," přiblížil situaci zevnitř tehdejší (1970–1973) Nixonův právní poradce John Dean (také odsouzený za Watergate – viz kapitola 18 Mr. Dean jde k soudu).
V centrech New Yorku, Los Angeles, Montrealu, Toronta, Paříže, Berlína, Říma, Londýna, Atén a Tokia nechal Lennon rozmístit billboardy Je po válce! (Jestli chcete) Veselé vánoce – John a Yoko (War Is Over! If You Want It. Happy Christmas From John & Yoko). Celosvětová reklamní kampaň na opačný politický produkt, než který prodával Nixon. Lennon se mu začal jevit jako ideolog relevantního politického odporu – koneckonců zpíval – takřka po bolševicku – Ať vládne lid (Power To The People) a Hrdina dělnické třídy (Working Class Hero). A tak mu Nixon vzkázal: „Účastní-li se osobnost ze showbusinessu politického dění, znamená to pro ni obrovskou osobní oběť a vysoké riziko.“
S blížícími se prezidentskými volbami 1972 situace houstla. Lennon chystal politickou desku Some Time In New York City (shodou okolností vyšla pět dnů před watergateským vloupáním) s písněmi Attica State (o vzpouře ve federální věznici z 9. září 1971), John Sinclair a Angela (Davisová) (o radikálních aktivistech). A Hoffman, Rubin a Sinclair připravovali politické turné, na němž by vystupoval i Lennon, a které by kopírovalo trasu Nixonovy prezidentské kampaně. „Je to teprve začátek revoluce, začátek změn. Mladí jsou apatičtí a myslí si, že je to ztracené. Musíme je přesvědčit, že to dokážeme, a proto se vydáme na cestu,“ řekl tehdy Lennon. Mělo tedy jít o protikampaň, na rozdíl od nixonovských skrytých akcí provokatérů placených z tajných fondů ovšem měla mít formu veřejného protestu. „Předpokládejme, že si sestavujete seznam svých nepřátel a máte se rozhodnout, kdo je nejnebezpečnější. Být Nixonem, tak dám Lennona na první místo,“ řekl novinář Walter Cronkite.
S řešením Lennona přišel vlajkový nepřítel radikální levice Strom Thurmond, senátor a guvernér Jižní Karolíny: „Plánují rockové koncerty v místech primárních voleb a na Lennona chtějí přilákat publikum. Strategickým protiopatřením by proto bylo ukončit Lennonovi vízum.“ Vzápětí dostali Lennonovi přípis z imigračního úřadu ministerstva spravedlnosti: „Povolení k vašemu dočasnému pobytu ve Spojených státech vyprší 29. února 1972. Váš odchod z USA se očekává do 15. března. Neopustíte-li zemi v tomto termínu, budou přijata opatření k vašemu vypovězení.“
Americká vláda vytáhla na manžele Johnův delikt: v Británii byl odsouzen za přechovávání marihuany (pokuta sto liber). „Ve skutečnosti mě vypovídají proto, že jsem pacifista,“ komentoval to Lennon. Imigrační úředníci se drogového výkladu vypovězení Lennonových drželi důsledně, Nixonův muž Liddy ale po letech poodkryl karty: „Nešlo ani tak o to, že Lennon kritizoval americkou politiku, ale že tu užíval výhod svého úspěchu, které jsme mu poskytli (majetku a všeho ostatního) – a přitom nás očerňoval.“ Jinými slovy: mafie majitelů Spojených států ti, chlapče, dala důvěru – a ty takhle.
Příkaz opustit USA během několika dnů měl Lennon na krku celý rok 1972 a část následujícího. A protože se proti němu opakovaně odvolával, dusila ho Nixonova vláda i jinak. „Sledovali mé auto a odposlouchávali mi telefon. Chtěli, abych to věděl, snažili se mě vyděsit,“ řekl o tom. „Překvapilo mě, když jsem slyšel, že Lennona sledovali a odposlouchávali. Překvapilo mě to i u Martina Luthera Kinga. Tyto metody FBI mě opravdu zaskočily,“ reagoval na to po letech Nixonův poradce Dean.
„Jakmile byl Nixon na podzim 1972 zvolen znovu, ztratilo FBI o Lennona zájem a jeho případ byl uzavřen. Imigrační úřad je ale dokonalá byrokracie, takže na Lennonovi pracoval ještě rok a půl,“ řekl Jon Wiener, autor knihy Chci už jednou slyšet pravdu (Gimme Some Truth).
Lennon pak americkou vládu žaloval za nezákonné vypovězení a odposlech. „Když jsme jeho spis prozkoumali, našli jsme dokumenty o tom, že Nixon do Lennonova imigračního případu nezákonně zasahoval,“ uvedl Leon Wildes, právník Lennonových. "Nejdůležitějšími z nich byly zprávy pro Bílý dům, které podepisoval Hoover. Neposílaly se přímo Nixonovi, ale Haldemanovi, obávanému šéfovi prezidentova štábu. Když je Hoover pouštěl z ruky, komentoval to: To je dílčí zpráva o naší snaze vykopnout Lennona ze země. Posílal je proto, že Nixon chtěl být informován," říká Jon Wiener. (Zdánlivý rozpor mezi tím, že Hooverovo FBI kladlo Bílému domu odpor a přitom v Lennonově kauze Nixonovi ochotně sloužilo, vysvětluje novinář James Mann: bylo to pragmatické lavírování FBI. Hooverovci, oficiálně podřízení ministru spravedlnosti, a tedy prezidentovi, čas od času vykonali pro aktuálního nájemníka Oválné pracovny diskrétní prácičku (clandestine help), aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Přitom si ale dávali pozor, aby to neohrozilo jejich nezávislost na Bílém domě v operacích, které sami pokládali za klíčové.)
Carl Bernstein: „Prezidentství Richarda Nixona bylo ničemné a zločinné. Porušovali i jiní prezidenti zákony, překrucovali je? Určitě ano. Vyskytla se u jiného prezidenta v naší historii zločinnost ve velkém? Ne.“
Geraldo Rivera: „Spáchali vloupání a pak zničili vládu Spojených států tím, že to tajili. V tomto kontextu je nutné definovat a vyhodnotit, čeho se dopustili vůči Lennonovi.“
Mario Cuomo, guvernér státu New York (1983 – 1995): „FBI, imigrační úřad a prezident Nixon a jeho lidé Lennona obvinili, že byl k USA neloajální. Ve skutečnosti byli neloajální Nixon, Hoover, imigrační úřad a všichni, kdo se zapletli s FBI. Protože jejich překrucování ústavy a porušování základních práv, to bylo vůči této zemi nanejvýš neloajální.“
Stáhněte si grafické přehledy nejdůležitějších aspektů aféry Watergate:
