29. září 1972 otiskl The Washington Post klíčový článek Mitchell řídil tajný fond Republikánské strany (Mitchell Controlled Secret GOP Fund). Vzhledem k tomu, co v textu je, je pozoruhodné, jak je zdrojován: nijak. Místo přímých řečí adresných respondentů se článek, v němž se o ministrech a poradcích prezidenta Spojených států píše jako o zločincích, opírá výhradně o anonymní zdroje.
John Newton Mitchell
15. 9. 1913 – 9. 11. 1988
Mitchell byl šéfem Nixonových volebních kampaní v letech 1968 a 1972, ministrem spravedlnosti v jeho vládě a předsedou Výboru pro znovuzvolení prezidenta. Reportéři získali informace o jeho roli a fondu, který spravoval, jako úniky z vyšetřování a žádné z tvrzení v článku se ještě neopíralo o rozsudek. Dalo by se něco takového zveřejnit dnes – například v Česku, v sektoru médií, která se označují za seriozní? A pokud ano i pokud ne: bylo by to na stupnici mezi svobodou tisku a ochranou osobnosti dobře nebo špatně? Každopádně právě takhle psali o Watergate Woodward s Bernsteinem, editoři a šéfredaktor jim to schválili, vydavatelka otiskla, oni dostali Pulitzerovu cenu a prezident rezignoval.
Bob Woodward, Carl Bernstein
Mitchel řídil tajný fond Republikánské strany
John Mitchell v době, kdy byl ministrem spravedlnosti, řídil fond Republikánské strany, jehož obsah kolísal mezi třemi sty padesáti a sedmi sty tisíci dolarů a využíval se k získávání informací o demokratech. Uvedly to zdroje z vyšetřování případu Watergate.
Od jara 1971 Mitchell schvaloval výběry peněz, jak sdělilo Postu několik spolehlivých zdrojů. Podle zdrojů získali později oprávnění schvalovat platby další čtyři lidé: bývalý ministr obchodu Maurice Stans (finanční předseda Výboru pro Nixonovo znovuzvolení) a Jeb Magruder, před Mitchellem manažer Nixonovy kampaně a nyní zástupce jejího ředitele. Zbývajícími dvěma jsou podle zdrojů vysoký úředník Bílého domu, který se angažuje v kampani a další člen týmu pro Nixonovo znovuzvolení, který ale není z Washingtonu. (…)
Včera večer jsme Mitchella telefonicky zastihli v New Yorku a přečetli mu začátek článku. Reagoval: „A tohle svinstvo dáváte do novin? To všechno přece bylo popřeno. Ježíši! Jestli tohle otisknete, kozy Katie Grahamový skončí ve ždímačce! Dobrý bože! To je ta nejhnusnější věc, co jsem kdy slyšel!“ Když jsme mu řekli, že Výbor pro znovuzvolení prezidenta k tomu vydal prohlášení, přerušil nás: „Výbor vám řekl, abyste tohle otiskli? Rozjeli jste fakt velkou hru, hošánci.“ (…) Pak praštil telefonem.
Mluvčí Výboru pro znovuzvolení Powell Moore uvedl: „Myslím, že vaše zdroje se mýlí, zásobují vás dezinformacemi. Dál to komentovat nehodláme.“ Na otázku, zda výbor popírá obsah článku, Moore reagoval: „Prostě to nebudeme komentovat.“ Později vydal prohlášení: „Ve výpadech v článku The Washington Post není ani zrnko pravdy. Ani pan Mitchell, ani pan Stans nevědí nic o vyplácení z údajného fondu, o kterém se píše v Postu, a žádný z nich neměl ve výboru na starosti výdaje.“
Podle zdrojů Postu federální velká porota, která vyšetřuje údajné odposlouchávání demokratů, nedospěla k závěru, že se z fondu, určeného k získávání informací, přímo financovaly tyto odposlechy. Vyšetřovatelům bylo řečeno, že jediný záznam o tajném fondu – list linkovaného papíru z účetní knihy se jmény asi patnácti lidí, kteří byli z fondu vypláceni a s výčtem částek, jež dostávali – zničili úředníci Nixonovy kampaně po vloupání do Watergate. Podle zdrojů ale vyšetřovatelé naopak zjistili, že Gordon Liddy, bývalý finanční poradce Výboru pro znovuzvolení prezidenta a nyní jeden ze sedmi obžalovaných v případu Watergate, vybral z fondu přes padesát tisíc dolarů. Některé dosud nezveřejněné výzvědné aktivity financované z tohoto tajného fondu popsal jeden z federálních zdrojů jako potenciálně velmi trapné pro Nixonovu kampaň – tedy: budou-li zveřejněny. Jiné zdroje očekávají, že se tak stane při soudu se sedmi obžalovanými.
Mitchell byl manažerem kampaně tři měsíce – rezignoval 1. července, údajně na naléhání manželky, aby opustil politiku. Bývalý ministr spravedlnosti opakovaně popřel, že by jeho rezignace souvisela s watergateskými odposlechy a že by o nich cokoliv věděl. Když jsme se jednoho z federálních žalobců, který se zabývá případem Watergate, zeptali, jestli je nezákonné, aby úřadující ministr spravedlnosti řídil vyplácení peněz z fondu zřízeného pro politickou kampaň, odpověděl: „Nevím. Je to otázka.“ Mluvčí ministerstva spravedlnosti řekl, že žádný zákon ministrovi nezakazuje politickou činnost mimo úřad.
Minulý měsíc označila zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu (GAO: General Accounting Office/Goverment Accountability Office), vyšetřovacího orgánu Kongresu, existenci tajného fondu za porušení nového, přísnějšího zákona, který vyžaduje transparentnost kampaní. GAO uvedl, že k 25. květnu bylo ve fondu tři sta padesát tisíc dolarů a pravděpodobně byl nezákonný, protože příjmy a výdaje se neobjevovaly ve veřejných zprávách ještě šest týdnů poté, co 7. dubna nový zákon o transparentnosti začal platit.
Fond, jehož hotovost se shromažďovala v trezoru v kanceláři Maurice Stanse, vznikl podle zdrojů původně z příspěvků na Nixonovu kampaň, vybraných během osmnácti měsíců. Podle zdrojů Postu byly primárním účelem fondu rozsáhlé výzvědné operace proti demokratům. Z informací, které byly k dispozici včera, nebylo možné přesně určit, které konkrétní projekty se z tohoto fondu skutečně financovaly.
Herbert L. Porter
Vítěz jackpotu mezi watergateskými odsouzenými: dostal nejnižší, v podstatě jen kosmetický trest – za mřížemi strávil měsíc. Porter byl jedním z příjemců peněz z tajného fondu Nixonovy kampaně za znovuzvolení. I když jediný záznam o tomto fondu byl zničen, zrekonstruovali vyšetřovatelé část seznamu adresátů. Kromě Liddyho je dostával Magruder (asi pětadvacet tisíc dolarů) a právě Porter, jeden z manažerů Výboru pro znovuzvolení prezidenta – asi padesát tisíc. Dalšími příjemci byli úředníci Bílého domu a neidentifikovaní lidé, kteří nefigurovali na výplatních listinách Nixonovy kampaně ani Bílého domu. Magruder popřel, že by kdy dostal jakékoli peníze z tohoto fondu a Porter se zdržel komentáře. Odsouzen (za křivé svědectví – lhal vyšetřovatelům FBI) byl
28. ledna 1974.
Odsouzen za zločiny proti demokracii. Pohřben jako hrdina
John Mitchell, bývalý Nixonův partner v právní kanceláři, působil jako jeho ministr spravedlnosti, než v roce 1972 stanul v čele Výboru pro znovuzvolení prezidenta. Podle pozdějšího svědectví schválil použití dvou set padesáti tisíc dolarů z tajného fondu Nixonovy kampaně na watergateské vloupání.
Pak byl obviněn ze spiknutí, křivé přísahy a maření vyšetřování. Když byl v roce 1974 odsouzen, bylo to v americké historii poprvé, kdy šel kvůli zločinu za mříže ministr spravedlnosti. Odseděl si 19 měsíců ve věznici s minimální ostrahou v Alabamě – pak byl propuštěn ze zdravotních důvodů.
Mitchellova prostořeká žena Martha, jejíž tvrzení ohledně role Bílého domu ve skandálu Watergate se odbývala jako projevy jejího alkoholismu a duševní nemoci, zemřela v roce 1976. Mitchell pak žil v Georgetownu se svou dlouholetou přítelkyní Mary Gore Deanovou – spolumajitelkou exkluzivního jezdeckého klubu. Zemřel jako pětasedmdesátiletý 9. listopadu 1988. V čele smutečního průvodu tohoto svého nejvěrnějšího stoupence šel Nixon. Jako vyznamenaný námořní veterán byl pohřben na arlingtonském národním hřbitově.
Stáhněte si grafické přehledy nejdůležitějších aspektů aféry Watergate:
