Watergate = jedno vloupání do hotelu ve Washingtonu – to je dodnes dost rozšířená charakteristika celého případu. Moc se neví, že slavné zatčení prezidentových lupičů v ústředí Demokratické strany bylo reprízou podobné akce, kterou stejný prezidentský tým provedl o devět měsíců dřív na západním pobřeží Spojených států. Pozadí téhle kalifornské operace je natolik zásadní (termíny ohrožení demokracie, svobodné šíření informací a národní bezpečnost tu nejsou nepřiměřené), že je na místě vytáhnout ji ze stínu jejího známého washingtonského dvojčete, při jehož vyšetřování vyplavala na povrch. A to tehdy, když prokurátoři případu Watergate získali zprávu pro bývalého Nixonova poradce pro domácí záležitosti Johna Ehrlichmana s detailním plánem vloupání k psychiatru Lewisi Fieldingovi v losangeleském Beverly Hills. Nešlo ovšem o psychiatra, ale o jeho klienta – Daniela Ellsberga.
Daniel Ellsberg
7. dubna 1931
Ellsberg pracoval jako analytik pro ministerstvo obrany a neziskový think tank Research and Development (RAND) zpracovávající rozbory globální politiky. Vznikl pro potřeby amerických ozbrojených sil a později začal spolupracovat i s jinými vládami, nadacemi, mezinárodními organizacemi a soukromým byznysem. Poté, co Ellsberg ve dvaašedesátém absolvoval ekonomii na Harvardu, sloužil dva roky u námořnictva a v roce 1964 – jako přesvědčený studenoválečník – nastoupil do Pentagonu. Během dvou let ve Vietnamu pak tento chráněnec Nixonova ministra zahraničí Henryho Kissingera usoudil, že Američané válku nemohou vyhrát, ale z politických důvodů to nepřiznávají a doslova přes mrtvoly v ní pokračují.
Od roku 1967 se podílel na přísně tajné studii o americké pozici a perspektivě ve vietnamské válce, kterou analytikům zadal ministr obrany Robert McNamara. Dokončená byla v osmašedesátém, nazývala se Vztahy USA – Vietnam 1946-1967: Studie Ministerstva obrany (United States – Chinese Relations, 1946-1967: A Study Prepared by the Department of Defense), ale říkalo se jí Pentagon Papers. Ellsberg byl jedním z mála, kdo měli přístup ke všem dokumentům – a tak zkopíroval kompletních sedm tisíc stran (čtyři tisíce z nich byly autentické dokumenty a celý spis byl rozčleněn do sedmačtyřiceti svazků). Informace byly o to výbušnější, oč méně se kryly s vládní propagandou. A protože Ellsberg věděl, že za jejich zveřejnění může jít do vězení a zároveň byl přesvědčen, že zveřejnit se musí, oslovil protiválečně orientované senátory (včetně demokratického prezidentského kandidáta George McGoverna), kteří by to mohli zaštítit imunitou. Když to nedopadlo, dal studii reportérovi Neilu Sheehanovi z deníku The New York Times. Ten ji začal tisknout 13. června 1971. Ellsberg na šestnáct dní zmizel v ilegalitě, protože Nixon naléhal, aby si ho podalo Hooverovo (a Feltovo) FBI. Pentagon Papers byly nepříjemné jak pro jeho administrativu, tak pro vlády jeho předchůdců Johnsona a Kennedyho.
V srpnu 1971 se prezidentovi poradci Krogh, Young, Liddy a Hunt (jednotka zvláštních operací s krycím názvem Instalatéři (Plumbers), která vznikla právě kvůli Pentagon Papers a Ellsbergovi) sešli v suterénní kanceláři administrativní budovy Bílého domu, kde Hunt a Liddy doporučili k řešení Ellsberga tajnou akci, při které získají kompromitující dokumenty o jeho duševním stavu – zkrátka: udělají z něj blázna a bude po aféře. Krogh a Young si akci nechali písemně schválit od svého šéfa Ehrlichmana. 3. září se Hunt, Liddy a agenti CIA Eugenio Martinez, Felipe de Diego a Bernard Barker (Hunt, Liddy, Martinez a Barker byli o tři čtvrtě roku později členy týmu Watergate) vloupali k psychiatru Fieldingovi v Los Angeles (Ehrlichman akci ve svých poznámkách vedl jako Huntův/Liddyho zvláštní projekt číslo 1), složku s Ellsbergovou dokumentací ale nenašli. Proto se chtěli vloupat ještě k Fieldingovi domů, to už jim ale Ehrlichman neschválil (prezidentovi mafiáni v tom měli pořádek: na každé vloupání existovalo řádné povolení). Veřejně praskla akce Ellsberg až v roce 1973 před watergateským soudem.
Zpráva, kterou Ehrlichmanovi poslali Young s Kroghem, prokazatelně vznikla před losangeleským vloupáním. Žalobcům ji výměnou za beztrestnost poskytl právě Young. Když se reportéři Postu Woodward a Bernstein snažili Ehrlichmana kontaktovat, aby ho s informací konfrontovali, nebyl k zastižení. Jen jeden z jeho právníků, Frank Stickler, poskytl novinářům standardní lež: „Pan Ehrlichman trvá na tom, co už řekl. O vloupání předem informován nebyl.“
Nixonův poradce Ehrlichman ovšem lhal nejen prostřednictvím svého právníka novinářům, ale 27. dubna 1973 i FBI, když tvrdil, že „nebyl předem informován, že Hunt a Liddy řídili vloupání v Los Angeles a nic takového také samozřejmě neschválil.“ Další poradce, Krogh, který už chránil hlavně sebe, místopřísežně prohlásil opak. Podle Woodwardových a Bernsteinových anonymních zdrojů opřel Krogh své prohlášení o neúplnou kopii zprávy, kterou s Youngem poslal Ehrlichmanovi před vloupáním. Chyběla na ní část s plánem vloupání. Horní díl obsahoval jen všeobecný odkaz na tajnou operaci, zatímco dolní část byla odstraněna koncem roku 1972 či začátkem následujícího, aby její obsah nepoškodil Krogha při slyšeních v Senátu, od něhož potřeboval schválit nominaci na náměstka ministra dopravy. Dopadlo to tak, že tehdy Krogh bez problémů prošel. Rezignoval později, když přiznal, že schválil vloupání v Los Angeles.
Stáhněte si grafické přehledy nejdůležitějších aspektů aféry Watergate:
Vrátit se na předchozí kapitolu
Pokračovat na další kapitolu
