Kartáč (The Brush). Přezdívku podle jeho sestřihu přišili šéfovi prezidentova štábu Haldemanovi jeho podřízení v Bílém domě. Zní jako pseudonym kabaretního komika, s panem Haldemanem se ale dalo zažít mnohé, jen legrace ne.
Kapitola 16 - Přítel a nejbližší spolupachatel pana prezidenta
Harry Robbins Haldeman
27. 10. 1926 – 12. 11. 1993
Pocházel z prominentní losangeleské rodiny. Jeho otec, podnikatel, přispíval místním republikánům, matka byla dobrovolnicí Armády spásy (The Salvation Army: křesťanská organizace s polovojenskou strukturou, která se věnuje sociální a charitativní práci) a dalších dobročinných organizací. S bratrem a sestrou byl vychován ve scientistickém duchu (ideová koncepce z přelomu 19. a 20. století: věda odpovídá na jakoukoli otázku a řeší každý problém, přinese neomezený kulturní a společenský pokrok). Spolužáci ze střední školy v Beverly Hills si Haldemana pamatovali jako Mirka Dušína, pro jehož image byla už tehdy typická kostka na hlavě. Byl skautským vedoucím (Eagle Scout – stejně jako jeho pozdější dvojče z Bílého domu John Ehrlichman) a vyžíval se v diskusích o morálce. Na střední škole také potkal svou budoucí ženu Joanne Hortonovou (vzali se v devětačtyřicátém).
1948
Už jako veterán námořní zálohy absolvuje University of California v Los Angeles, kde potkává Ehrlichmana. Dvacet let pak v L.A. a New Yorku pracuje v reklamní agentuře J. Walter Thompson. Tam se seznamuje s dalším pozdějším souputníkem Ronaldem Zieglerem (za Haldemana Nixonův tiskový tajemník).
1956
Poprvé pracuje pro Nixona: v jeho viceprezidentské kampani.
1960
Šéfem týmu, který Nixonovi rozráží vzduch (advance team: kontakty s médii, příprava předvolebních akcí) v prezidentské kampani.
1962
Manažerem Nixonovy guvernérské kampaně v Kalifornii (ani ta, stejně jako prezidentská v šedesátém, nebyla úspěšná).
1968
Jako šéf Nixonova štábu a dlouholetý profesionál v reklamě má vytvořit nový veřejný obraz staronového prezidentského kandidáta; je úspěšný a coby šéf štábu sedmatřicátého prezidenta vchází i do Bílého domu.
1969
Hned po jmenování si začíná vést deník, zachycující hlavní události každého dne (včetně Haldemanova hodnocení) od 18. ledna 1969 do 30. dubna 1973. Těchto 750 tisíc jeho slov pak vychází v roce 1994, půl roku po Haldemanově smrti, pod názvem Haldemanovy deníky: V Nixonově Bílém domě (Haldeman’s Diaries: Inside the Nixon White House).
O Haldemanovi a Ehrlichmanovi se mluvilo také jako o Nixonově Berlínské zdi, což byla narážka na jejich německá příjmení a na to, jak neprůstřelně tato čísla dvě a tři v Bílém domě střežila prezidentovy dveře. Cokoliv vyhodnotili jako optimální pro Nixona, prosazovali bez slitování s kýmkoli a čímkoli. Haldeman přímo řekl, že je mu ctí být prezidentovým zkurvysynem (Richard Nixon’s son of a bitch), co nemá problém osobně vyhazovat podřízené.
1972 – 1973
Haldeman logicky patřil mezi klíčové postavy případu Watergate. Nevysvětlená pauza (osmnáct a půl minuty) na zvukovém záznamu z Oválné pracovny Bílého domu (viz kapitola 19 Gestapácká mentalita, masakr sobotní noci a kauza Pauza) kryje právě rozhovor mezi Nixonem a Haldemanem. Kromě tohoto zmizelého zvukového záznamu vstoupila do historie ještě jiná nahrávka rozhovoru Nixona s Haldemanem – ta naopak proto, že se dochovala.
Rozhovor Richarda Nixona s Harry Robbinsem Haldemanem
Oválná pracovna Bílého domu 23. června 1972 (6 dnů po vloupání), 10:04 – 11:39
(přepis zvukového záznamu rozhovoru: The Smoking Gun Tape)
Klíčová otázka aféry Watergate zněla: Co všechno prezident věděl a odkdy? Zvukové záznamy rozhovorů vedených v Bílém domě na ni odpovídají: věděl všechno a věděl to od začátku.
Haldeman: "Pokud jde o tu věc s vloupáním k demokratům, je tu problém: nemáme pod kontrolou FBI. Gray (poznámka autora: nový, Nixonův, ředitel FBI Louis Patrick Gray) přesně neví, jak těm lidem velet, a tím pádem se jejich vyšetřování nebezpečně prokousává na produktivní území. Vyčmuchali cestu peněz – ne přímo přes ty prachy, ale přes banku, tedy přes bankéře. Takže to vede nežádoucím směrem. (…) Včera večer to vysílala jen NBC – velká reportáž o tý kubánský…"
Nixon: „V pohodě.“
Haldeman: „… záležitosti.“
Nixon: „Dobrý.“
Haldeman: "Takže bychom měli zařídit, aby Walters (poznámka autora: náměstek ředitele CIA Vernon Walters) zavolal Patu Grayovi a řekl mu jenom: Dej od toho, sakra, ruce pryč, nemáme zájem, aby ses v tom hrabal." (…)
Nixon: „Co Pat Gray? Myslíš, že chce spolupracovat?“
Haldeman: "Chce. Jen neví, jak na to a nemá pro to v FBI základnu. (…) Pokusí se do toho vtáhnout Marka Felta (sic!) a tyhle dva by už… a Mark Felt chce spolupracovat, protože…"
Nixon: „Jasně.“
Haldeman: „… je ctižádostivý.“
Nixon: „Jasně.“
Haldeman: "Takže ho do toho vtáhne a řekne: Máme signál z druhé strany řeky. A to bude fungovat, protože agentům FBI, co na tom dělají, je už teď jasné, že CIA tam je."
Nixon: „Jenže oni už mají tu cestu peněz.“
Haldeman: „To jo, dostali se k jednomu jménu, ale toho chlapa nemají.“
Nixon: „Někdo odtud?“
Haldeman: "Ken Dahlberg (poznámka autora: středozápadní finanční šéf Výboru pro znovuzvolení prezidenta Kenneth Dahlberg; viz kapitola 9 Mexický šek: Přímá linka od lupičů k prezidentovi)."
Nixon: „Kdo je sakra Ken Dahlberg?“
Haldeman: „No, ten z Minnesoty, co nám dal pětadvacet tisíc a ten šek šel přímo k tomu… Barkerovi (poznámka autora: Bernard Barker, jeden z pěti zatčených watergateských lupičů).“ (…)
Nixon: „Nedostal to ale od výboru, od Stanse (poznámka autora: Nixonův ministr obchodu a pak finanční šéf Výboru pro znovuzvolení Maurice Stans).“
Haldeman:„Dá se to přímo stopovat až do banky v Mexiku a v tom jsou ještě nějací lidé z Texasu. Dneska budou mít (poznámka autora: FBI) jejich jména.“ (…)
Nixon:„Dahlberg i ti lidé z Texasu musí říct, že to bylo tak, že Kubánci přišli za nimi. Doufám, že takový je plán, nebo ne?“
Haldeman:„Jo, ale pak se budeme muset spolehnout na další a další lidi. To je ten malér.“ (…)
Nixon: "No, jasně, je tady Hunt, přes něj toho praskne spousta. Jak toho šmejda odšpuntuješ, bude to peklo, co se dostane ven, takže je jasný, jakej průser bude, jestli se to rozjede. Myslím ty Kubánce, Hunta a všechny ty čachry, se kterejma nemáme nic společnýho. Kolik toho sakra věděl Mitchell?"
Haldeman: „Řekl bych, že o tom věděl. Nemyslím, že by znal podrobnosti, ale věděl o tom.“
Nixon: „Nevěděl ale, jak se to plánuje provést s Dahlbergem a těma Texasanama a tak dál? Kdo byl ten kokot, co to věděl? (…) Liddy? Jo? Musí bejt na hlavu.“
Haldeman: „No, jo.“ (…) „Ale on byl vyloženě pod tlakem, aby sehnal víc informací, a tak tlačil na lidi, aby se hýbali…“
Nixon: „Kdo na něj tlačil? Mitchell?“
Haldeman: „Jasně.“ (…) "FBI včera vyslýchalo Colsona (poznámka autora: zvláštní poradce prezidenta Charles Colson; viz kapitola 13 Zločin a trest – Velké ryby před soudem: Největší vyklouzla). Přišlo jim to jako dobrej nápad."
Nixon: „Hm.“
Haldeman: „Takže byl u výslechu a borci z FBI, co na tom dělají, došli k tomu, že je tady jedna nebo dvě možnosti, jedna, že to byl Bílý dům, nemyslí si, že by tam byla nějaká vazba na Výbor pro znovuzvolení, mají zato, že je to operace Bílého domu a mají pro to nějaké obskurní důvody, nepolitické…“
Nixon: „Hm.“
Haldeman: „… nebo že to byla…“
Nixon: „… akce Kubánců…“
Haldeman: „… Kubánců a CIA. A když vyslechli, vyslechli…“
Nixon: „… Colsona…“
Haldeman: „… když včera vyslechli Colsona, došli k tomu, že to nebyl Bílý dům, a teď si myslí, že je to věc CIA…“ (…)
Nixon: "Lidem, které do toho vtáhneš, řekni: problém je, že tahle věc (poznámka autora: Watergate) otevře celou kauzu Zátoky sviní (poznámka autora: americká invaze na Kubu v roce 1961 s cílem svrhnout Fidela Castra) a prezident cítí, že… Nebudeš jim vykládat detaily… Nebudeš jim lhát natolik, že bys jim kecal, že s tím nemáme vůbec nic společnýho, řekneš jim prostě, že je to bizarní komedie plná omylů, aniž bys to rozebíral… A že prezident si myslí, že to znova otevře celou Zátoku sviní. (…) A řekneš jim, že by do toho měli vtáhnout FBI a že si – v zájmu země – nepřejeme, aby se ten případ rozklíčovával." (…)
Po drtivém svědectví právního poradce Bílého domu Deana při vyšetřování Watergate pozval prezident do svého víkendového sídla v Camp Davidu (Maryland) Haldemana a Ehrlichmana, aby je během dlouhého a emocionálně náročného jednání požádal o rezignace v zájmu záchrany své vlastní kůže. Ke 30. dubnu 1973 Nixon bez poct vyrazil Deana a s poctami se rozloučil s Haldemanem a Ehrlichmanem.
1975
Na Nový rok je Haldeman odsouzen za spiknutí a maření vyšetřování. V kalifornské federální věznici Lopmoc u Vanderberghovy základny vojenského letectva 175 kilometrů severozápadně od Los Angeles pracuje jako chemik v čističce odpadních vod. 20. prosince 1978 ho po osmnácti měsících propouštějí na čestné prohlášení. Vrací se do byznysu – mimo jiné investuje do výstavby a provozu hotelů a restaurací a do realit na Floridě a jako poradce pomáhá rozjíždět firmy.
1978
S Josephem Di Monou píše knihu Jak se hroutí moc (The Ends of Power), v níž se přihlásil k zodpovědnosti za atmosféru, ze které vyrostla Watergate – na rozdíl od Ehrlichmana, jenž Nixonovi nikdy neodpustil, že ho ve Watergate nechal utopit.
1993
12. listopadu, poté, co v souladu se svým scientistickým přesvědčením odmítl léčení, umírá ve svém domě v kalifornské Santa Barbaře. Bezprostřední příčina smrti nebyla zveřejněna, usuzuje se na rakovinu žaludku. Jeho ostatky byly spáleny a rozptýleny na neznámém místě. Pozůstalými byla jeho žena Joanne, s níž žil skoro pětačtyřicet let, a čtyři děti.
Stáhněte si grafické přehledy nejdůležitějších aspektů aféry Watergate:
