Mám fotbal rád. Hrával jsem ho s nepříliš výrazným talentem, však s o to větší zarputilostí, což demonstruje vcelku periodicky se opakující příhoda: když v partě bývalých hráčů malé kopané KKK Žižkov pronesu nějakou odsuzující repliku o chování sparťanského Tomáše Řepky, což činívám často, uchechtne se Petr Hlavička (můj opak – zatímco já vášnivě poslouchal míč, míč ještě vášnivěji poslouchal jeho) a ucedí: „No, no… Vláďo, mám ti připomenout…?“ To není vzpomínání starých zbrojnošů, ale argument pro to, že se mi fotbal zakousl do srdce jako neodbytná tříska, která ve mně v jistých okamžicích vyvolala sršení blikanců. A ujišťuji vás, že jej prožívám pasivně, jako jsem jej prožíval aktivně. Byť nyní, věkem už více zkroušen, nevybíjím nadšení či zoufalství, eufemisticky řečeno, extrovertně, ale opouštím při přenosech s výkřiky místnost, ať už domácí, či veřejnou, abych se vracel podle ozev zevnitř buď s vítězoslavným řevem, nebo s brekem marnosti. I proto také tolik nesnáším fanoušky, kteří říkají: „my vyhráváme“ a „oni prohrávají“, Když není v čase vítězství Čechem ten, kdo neskáče, neměl by jím být v čase porážky ani ten, kdo nepláče, nýbrž mudrlantsky kritizuje. Pokud se ovšem prohrává na štítě a ne bez boje.
Čeká nyní všechny, co mají kopanou rádi, docela pěkná porce potěšení. Bohužel pro nás z fotbalových zemí Koruny české bez toho opravdového vcítěného vzrušení. Naši stateční a mazaní Kašpárci nebudou zezadu ohroženi lstivými loupežníky z jiných týmů. Klání o letošní svatý grál je jim zapovězeno. Tedy jaksi jsme si ho zapověděli sami. Naši Kašpárci nebyli dostatečně šikovní a naši loupežníci uspokojivě tvrdí. Nicméně to mi nebrání, abych neusedal u televize a jako jsem kdysi, v časech dětství, v neděli po poledni napjatě u rádia poslouchal pravidelnou pohádku, nesledoval nyní přenosy z fotbalu.
Nedávno jsme prožili taky docela zajímavý mač s nečekaným výsledkem: volby. Musím přiznat, že jsem si je též užíval a sledoval, jak se pohybují sloupce čertů, loupežníků, čarodějů, kolem sloupce mých Kašpárků, na jazyku pořád varovný výkřik: „Pozor, za tebou!“ Bylo to také pěkně vzrušující, ovšem – upraveně řečeno s Rudyardem Kiplingem: „Politika je jenom politika, ale dobrý fotbal, to je vzrušeníčko!“
Dalo by se v tomto čase napsat mnoho analytických politických či sociálních blogů: Třeba o povolebních vyjednáváních. Nebo o střetu prohamásovských aktivistů s izraelskými vojáky. Případně o výstřelcích okolo informování o havárii letadla s polskou elitou u Smolenska. Anebo: je ekonomická krize na konci nebo není? Také – jaká je budoucnost eura a Evropské unie vůbec? Či o klimatu… Nemluvě o bolestném tématu, jak a zda vůbec bude tato společnost schopna nahradit velké lidi, kteří v poslední době navždy odcházejí, protože jak říká Jan Ruml, v lese těch dobrých už se jenom nekácí, to je holoseč… Ono by se toho našlo, co nám dělá vrásky a mnohokrát hodně hluboké…
Jenomže, co tak jednou si připomenout, že mnohé z nás – a já věřím, že fotbalových maniodepresantů, stižených střídavě nepřiměřeným nadšením a stejně nepřiměřenou chmurou, je na tomto světě i v jeho česko-moravsko-slezské části hodně – čeká čas neskonalé radosti. Jako bychom v návalu všelijakých jobovek na příjemné a veselé věci přestávali myslet a zabývat se jimi. Zdá se mi, že už je čas. Ten totiž chvátá, přátelé…
