Zítra uplyne celé čtvrtstoletí od Seifertova pohřbu. Šlo o státní pohřeb, který by si Husákův režim klidně odpustil. Básník Jaroslav Seifert, žižkovský rodák, syn dělnického otce a matky katoličky vystoupil v roce 1929 ze zbolševizované komunistické strany. V roce 1966 byl jmenován národním umělcem a o tři roky později se stal předsedou revoltujícího Svazu českých spisovatelů. Patřil mezi první chartisty a jeho dílo řadu let mohlo vycházet jen v zahraničí a v samizdatu. „Hlas básníkův nebylo žádoucí slyšet, pouze odposlouchávat,“ řekl o vztahu normalizačního režimu k Seifertovi jeho přítel a osobní lékař Alois Volkman.
Pohřeb básníka chartisty
Udělení Nobelovy ceny za literaturu Seifertovi v říjnu 1984 uvedlo režim do stavu schizofrenie. Státní orgány zuřily, že prestižní světovou cenu obdržel chartista. Nemohly se ovšem od nejoblíbenějšího českého básníka úplně distancovat. Když Seifert 10. ledna 1986 zemřel, musel mu být jako národnímu umělci uspořádán státní pohřeb. Ten se stal nejen holdem básníkovu géniu, ale i manifestací nesouhlasu s režimem, který jej umlčoval. Rodině nebylo dovoleno poslední rozloučení připravit. Oficiálně se toho ujalo ministerstvo kultury, patronát nad celou akcí však mělo ministerstvo vnitra. Smuteční oznámení se vydávalo proti podpisu a nesmělo se dostat na veřejnost.
Státní bezpečnost kontrolovala každého, kdo se 21. ledna 1986 dopoledne přišel rozloučit s básníkem do Rudolfina. Od časných ranních hodin přicházely zástupy lidí. Kuriózní cestou se do Rudolfina dostala Nobelova cena. „Všichni samozřejmě věděli o tom, že Seifert je nositelem Nobelovy ceny, nikdo ji však fakticky neviděl, v médiích ji nikdy nikdo neukázal, televize se tvářila, že neexistuje,“ vyprávěla později úřednice ministerstva kultury, která ji tam na příkaz nadřízeného přinesla v igelitové tašce. Cestou ještě stačila cenu ukázat své mamince a babičce na předměstí Prahy, „aby si na ni mohly sáhnout“. Policie v Rudolfinu dbala hlavně na to, aby se mezi květinovými dary neobjevil nějaký věnec s „nevhodnou“ stuhou. Na kytici s nápisem „Jazzová sekce“ (tehdy v nemilosti režimu) se policie doslova vrhla. Dopolední část pak ukončila vyklizením budovy, vytlačila lidi od Seifertovy rakve, prohledala všechny prostory a uvolnila prostor pro státní a umělecké hodnostáře.
Odpoledne sloužil zádušní mši svatou za Jaroslava Seiferta v chrámu sv. Markéty v Břevnově P. Alois Kánský. U bránykláštera parkovaly policejní transportéry a vodní děla. Stál jsem mezi Seifertovými čtenáři před zaplněnou bazilikou. Bylo nás tam asi pět stovek. Kolem postávaly zachmuřené postavy orgánů bezpečnosti. Dlouho před obřadem už nikdo nesměl dovnitř, proklouzl jen herec Josef Kemr, který pak četl z Písma. Z narychlo instalovaného reproduktoru k nám občas dolehly věty rozloučení. Také část Seifertovy básně Vlastní životopis:
„Ve chvíli, kdy jsem se narodil,
vlétl prý oknem motýl
a usedl matce na pelest,
ale v téže chvíli na dvoře zavyl pes.
Matka v tom spatřovala
neblahé znamení“.
Po těch slovech podle lidí v kostele opravdu nad jejich hlavy vzlétl motýl. Pamatuji ještě, jak Seifertovu rakev snášeli po schodech do pohřebního auta a na rty se nám dral Kde domov můj…
Třetí díl na kralupském hřbitově se odehrál plně v režii tajné policie. Estébáci lustrovali každého, kdo na hřbitov šel, auta zastavovali půl kilometru před hřbitovem. Když básníkova rakev spočinula v zemi, v níž byli pohřbeni už prarodiče jeho maminky, státní moc si konečně oddechla. Nepohodlný nositel „nobelovky“ zmizel z obzoru; jeho odkaz a odhodlaný duch ovšem nikoliv. Krátce po básníkově smrti založila Nadace charty 77 ve Stockholmu Cenu Jaroslava Seiferta za nejlepší díla české a slovenské literatury, která nemohla být v Československu publikována. Jejím prvním nositelem byl slovenský spisovatel Dominik Tatarka.
Seifertův pohřeb vůbec nebyl smutný. Ve vzduchu byla cítit předzvěst skutečné svobody. Lidé se cestou domů usmívali. Snad si v duchu připomínali dlouhou cestu odvahy, na jejímž začátku Seifert v r. 1953 podepsal petici za propuštění básníka Josefa Palivce. Nezapomenutelný byl i Seifertův projev na sjezdu československých spisovatelů v dubnu 1956, v němž odsoudil útlakovou praxi vládnoucí kulturní politiky. „Smlčí-li pravdu kdokoliv jiný, může to být taktický manévr. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže,“ řekl tehdy. A přesto, že jeho kolega František Hrubín svůj podobně kritický apel odvolal, Seifert - slovy Václava Černého - „vytrval a zachránil tvář svoji i celé literatury“. I když ve stejné době vrcholí Seifertova nemoc pohybového ústrojí a básník je až do konce života odkázán na francouzské hole, ze své cesty už neuhne a neústupně trvá na tom, že „spisovatelé musí být svědomím národa“. Nemálo lidí možná právě na jeho pohřbu přijalo Seifertovy občanské postoje za své. A třebaže se Seifert pádu komunismu už nedožil, svou statečností k němu vydatně přispěl.