Bývaly doby, kdy jsem hokejové zápasy se Sovětským svazem prožíval na dřeň. Na ty dva v roce 1969 nezapomenu, pro následné demonstrace na Václavském náměstí. Vážený pan profesor Václav Černý je sice ve svých Pamětech příkře kritizoval, ale byť možná můj rozum mnohé jeho argumenty chápe, srdce se s tím nikdy neztotožní. Protože: „Neměli tam tanky, dostali dvě branky!“ bylo možná malé, upocené, náhradní a kdo ví, co ještě, ale bylo to. Pak ještě nastupujícími normalizátory znásilněné krvavé první výročí srpna a dál už nic. Jenom občasný kolektivní záblesk zástupného bojového nadšení, když jsme porazili Rusáky v hokeji. Nebylo jiného názvu pro ně. Pouze Rusáci. Protože okupanti, agresoři, nepřátelé. Alespoň pro ty, kteří věděli, že by jim v tomto ohledu měl zbýt alespoň kousíček cti v těle, i když současně jsme cítili, že nevíme, v kterém koutku tam uvnitř nás alespoň hrst té cti vyškrábat.
Jak to zase vyplavalo aneb Co zavinil Arťuchin
Už toho bylo hodně napsáno, jak sport a hokej zejména se stal prostorem, kde jsme si po sovětské agresi, intervenci, okupaci alespoň minimalisticky a jak by řekl výše zmíněný Václav Černý „po čecháčkovsku“ vyřizovali s „Rusáky“ účet. Alespoň my z oné „mlčící většiny“ – jenom málo bylo těch, kdo se nesmířili veřejně a programově, klobouk dolů před nimi. Hokejové zápasy ale prolamovaly zábrany snad u všech, alespoň u těch normálních, a co jinak řečeno v úzkém kroužku a drkotavým šeptem znělo najednou nahlas, ba křikem; i u televizí v hospodách, oblíbených fízlovských lovištích.
Mohu říci, že jsem byl v tomto ohledu až přepjatý. Netýkalo se to pouze hokeje. Kdyby kterýkoliv ruský (sovětský) sportovec soupeřil s kýmkoliv, vždycky jsem až existenciálně fandil jeho protivníkovi, byť by byl odkudkoliv (snad kromě NDR, tam jsem přál oběma diskvalifikaci). Sport je v tomto ohledu přehledný a čirý. Stojím za tímhle a přeji mu vítězství. „A tobě, tobě bych ho nepřál, i kdybys byl ze zlata a drahých kamenů, ty ruskej muromče!“ Může se to zdát dětinské, ba pitomé, ale upřímně se k tomu přiznávám a i nyní, mnoho let poté, se sám sobě nedivím. Stál jsem tenkrát nad klukem starým jako já, zavražděným okupanty u rozhlasu. Schovával jsem se, zachvácen panickým strachem, za nejbližší pneumatikou autobusu nebo nákladního auta, když se po nás začalo rozhlížet oko kulometu z ruského transportéru.
Pak se zlomila doba. Sovětská vojska odtáhla. Dokonce jejich představitelé pronesli cosi jako omluvu. Šlo jim to špatně přes pysk, ale budiž. Postupně ve mně začal mizet ten starý problém. Zvlášť když se rozpadlo impérium. Kamsi mi zmizeli Rusáci. Objevili se Rusové. Vnímal jsem jejich utrpení během staletí i jistý heroismus, s nímž museli držet, držet a držet. A jsme-li u toho sportu, řada z nich se mi i líbila. Vrcholem bylo, když jsem zjistil, že hokejové zápasy „našich“ s „Rusáky“ beru asi tak jako když hrajeme s každým druhým. Vyhrálo se? Skvělé! Prohrálo? Co se dá dělat.
Až teď. Poté, co začal řádit Jevgenij Arťuchin. Kupodivu ovšem nevadily mi ani tolik jeho zákroky. Je to zvíře takové nějaké sibiřské, v klidu přede a lísá se, ve vzteku láme vaz. Spíš mě rozpálila nelíčená radost, kterou na střídačce prožíval nejen on, ale i zcela vygumovaný Radulov a asistent trenéra Zacharkin, když Rachůnkovi tryskala z hlavy krev. V první chvíli mě napadlo: „Ruská nadutost! Přesvědčení, že mají na všechno právo! Nadlidi!“ Bože, jak zprudka se vrátil ten starý pocit. To pevné přesvědčení, s nímž se k nám chovali od chvíle, kdy tuto zem okupovali: „Co se vám na tom nezdá?! Vždyť my na to měli právo!“ Víte, po mnoha rozhovorech s Rusy jsem si jist, že si to myslí dodnes. Ostatně i neupřímný tón pookupační omluvy měl dozajista kořeny v této jejich jistotě. „Čemu se divíte? Přece jsme si tuhle zem v pětačtyřicátém obsadili!“ Tak mi to tehdy v srpnu řekl jeden jejich důstojník nad Olšanskými hřbitovy, kousek od míst, kam jsme každý rok se školou chodili uctít památku padlých sovětských vojáků, kteří nám prý přinesli svobodu, jak nám dokola vyprávěli a jak se ukázalo, lhali.
Oblouk paměti se zase nabil elektřinou a výboj zapůsobil jako šok. Nevím, jak ustojím zápasy Ruska na tomto mistrovství. Zdá se mi, že budu zcela neobjektivně fandit každému, kdo proti nim nastoupí. Ten hokej je s námi, Rusy, novodobou historií a politikou, zdá se, spjat na věčnost. Nedělní zápas jakoby zase rozbolel staré rány, které nemají s hokejem nic společného. Jsou asi hodně citlivé. A jizvy po nich snadno k otevření. Jistě, rozum časem zase poručí a přesvědčí, že už je dávno jiný čas a jiné problémy, a že jsou to Rusové. Tu dobrý Rus, tu Rus idiot, tak jak to chodí u všech lidí. Jistě však tento týden to zase budou Rusáci. To pro tu povýšenou zákeřnou aroganci, rodící se z nevím jakých kořenů a důvodů.