Před nedávnem mne zaujal názor, že s příslovečnou chorvatskou pohostinností to není nijak slavné, že je v ní spousta vypočítavosti, a že nás turisty chtějí Chorvaté pokud možno napálit a hlavně natáhnout, neboli ekonomicky vytěžit. I když je na podobných principech založena turistika na celém světě, stejně mi vrtalo hlavou, co se asi v Chorvatsku děje, že to vyvolalo takovou negativní reakci. K hranicím Chorvatska jsem se proto blížil s trochou obav, že budu muset korigovat příznivý dojem, jaký jsem si před dvěma lety přivezl z „kololodního“ zájezdu po dalmatských ostrovech.
„Méně“ příznivá zpráva z Chorvatska
Hned zkraje musím říct dvě věci: spojení kola a lodi v turistice považuji za dost dobrou pozici k vytvoření názoru; poskytuje bezprostřední kontakt jak s profesionály cestovního ruchu, tak s občany navštívené země. A za druhé, byť úplně mimochodem: za nápad spojit loď s kolem by jeho (český) autor měl dostat nejméně Nobelovu cenu za turistiku! Ale zpět k hranici mezi „schengenem“ a Chorvatskem. Projížděli jsme ji v noci v autobusu s vlekem plným kol a postáli si v koloně skoro dvě hodiny. A pak se nám zjevil chorvatský celník, půjčil si jeden český pas, nastavil nám ho před oči a pravil „udělejte taky tak“. Udělali jsme, on se usmál a tím celní a pasová kontrola skončila. Novou kvalitní dálnici s dokončenými (oproti r. 2009) tunely jsme prospali až do Dalmácie a odtud pluli ke Korčule, Visu, Hvaru a Brači. Je pochopitelné, že naše dojmy byly limitované těmito čtyřmi ostrovy a částí dalmatského pobřeží, zatímco chorvatské vnitrozemí (zvláště Slavonii, ještě poznamenanou válkou o území Srby vyhlášené Republiky Srbská Krajina) jsme mohli sotva zahlédnout.
Napsat, že pětičlenná posádka naší dvoustěžňové lodi byla sehraná, by bylo málo. Byla nápaditá, nekonvenční, rovnostářská až familiární, a přitom seriózní, takřka neuvěřitelná. Zpívala a hovořila s námi střídavě chorvatsky, česky, anglicky a německy, tykala nám a říkala křestními jmény (ostatně jako my ji). Pro chorvatskou náturu se zřejmě hodí dnes už málo užívaná slova jako je nonšalance, kavalírství, romantika či fanfarónství. Ostatně takové jsou i chorvatské písničky, lidovky a pop. Pohodově a bezpečně jsme se cítili i za řídítky na nebezpečných silničkách, v zatáčkách nad mořskými útesy, kdy se za naším šnečím tempem stoupajícími skupinkami plížili na jedničku chorvatští šoféři a trpělivě čekali, až nás budou moci na rovince předjet. Když jsme se na uzoučké jednosměrce na Visu ocitli v protisměru a proti nám se vyřítilo policejní auto, uhnula mu jedna naše útlocitná cyklistka málem až do domu; jaké však bylo její i naše překvapení, když auto zastavilo a policista jí velkoryse pokynul, aby dopravní přestupek v klidu (a bez následků) dokončila. Galantním se ukázal i starý Chorvat ve Vrbosce na Hvaru, který nás pozval do svého patia, v němž měl kromě roztodivných starožitností i obraz Chorvaty stále uctívaného kardinála Stepinace, a pak na svou zahradu s hrozny a fíky, kde s jižanskou dvorností mé ženě utrhl květinu.
Z hlediska českých turistů je sympatickou místní realitou výborné chorvatské pivo, například Karlovačko (na pivním serveru Top pub v první dvacítce). Jeho cena není nijak závratná ani pevná, pohybuje se okolo 12 kuna. Samozřejmě všude se nabízí bohatý sortiment ryb. Začínající podzim je pro turisty také sezónou olivového oleje, vína a fíků, které se zvláště na trzích dají nakoupit velmi levně. Stejně jako vynikající pálenka Travarica, nebo vína odrůd plavac, pošip, dinga a vugava, která jsou jednou z turisty nejžádanějších komodit Jadranu. Válkou postižená chorvatská ekonomika se slabým ročním růstem HDP a 20% nezaměstnaností nemá nijak skvělé parametry, přesto má země přijetí do EU v r. 2013 už téměř jisté. Podle toho, co jsme slyšeli, se ovšem nezdá, že by obyčejní Chorvaté byli touto perspektivou stejně nadšeni jako politici. Více než na evropské dotace sázejí na své turistické impérium. Největší péči proto věnují stavebním památkám ostrovních přístavů, katolickým kostelům i klášterům, originálním městským a přírodním rezervacím. Třebaže se navenek snaží okatě plnit evropské normy, např. v třídění odpadů, netříděný odpad vytváří poblíž zapadlých silniček celá pohoří. Snad nejhorší je vypouštění odpadů (i z lodí) do zatím neochvějně azurového moře.
Ani unie by se asi o Chorvatsko tolik nebrala, kdyby nebylo turistickou velmocí. Bruselu nepochybně vadí nacionalistická minulost, od níž se Chorvaté nikdy úplně neodstřihli. V obecné úctě je zde stále prezident Franjo Tudjman i haagským tribunálem odsouzený generál Ante Gotovina. Mimochodem chorvatská kuna, která v r. 1994 nahradila chorvatský denár, platila už za druhé světové války a současná chorvatská vlajka se nejvíce podobá ustašovské vlajce z téže doby. Unie může počítat s tím, že Chorvaté si nedají sahat na svou minulost, a asi jen těžko si nechají od Bruselu diktovat. To ovšem neznamená, že z chorvatské strany nemůže unie získat nic pozitivního. Např. jsme nikde v Chorvatsku nepotkali ony nepřizpůsobivé - „nepřizpůsobilé“ či „nepřizpůsobené“ - jak je uctivě nazývá Petr Uhl. Zřejmě je to odpovědnou procedurou na vstupu do země. Přísnější imigrační politika se osvědčila v Dánsku a nyní ji (v aktuální nouzi) chce zavést také Nizozemsko. Při zpáteční cestě stačilo na chorvatských hranicích říct „Češi“. Za dvě minuty jsme byli v „schengenu“. Méně příznivou zprávu z Chorvatska bohužel nemám.