Pro mě to byl komentátorský osobáček v kategorii zápas s nejvyšším součtem gólů (Pleky dva dny po narozeninách ukázal, jak to pálí třicátníkům, a Patýz si připomněl třígólový večer po pětiletém čekání), a když pardubická jižní tribuna při přesilovce za stavu 3:9 skandovala „vyrovnat, vyrovnat!“, bylo to tak maximálně na úsměv. A když jsem za stavu 6:9 prohlásil, že se toto přání klidně ještě může domácím fans vyplnit, podíval se na mě na komentátorském stanovišti Martin Hosták se soucitem určeným mentálně oslabeným jedincům.
Klidně se mohlo naplnit voskovecko-werichovské „nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní“, i když Jaromír Jágr, hrající v Pardubicích poprvé od podzimu 1994, po zápase se svým typickým sarkasmem pronesl, že v té chvíli chtěl přijet k pardubickému kotli s upozorněním, ať si šetří hlasivky, že už je to opravdu marné. A nikoho nepřekvapí, že právě kladenská osmašedesátka po výsledku hodném all star game s perníčkem v kapse způsobila v prostoru, kterým hosté v pardubické aréně odcházejí do kabiny a kde se pořizují rozhovory, zácpu hodnou dé-jedničky. Jeden z přihlížejících fanoušků si s úsměvem povzdechl: „Tak tohle tu nebylo ani za Haška!“
Rychle jsem si ještě Džejdžeje nechal podškrábnout na jeho dres z Philadelphie s tím, že dallaský ještě není a kdo ví, jestli někdy bude. Pardubický bek Jiří Vašíček pak poděkoval fanouškům za úžasnou atmosféru s dodatkem, že stejně asi tleskali hlavně Jágrovi a spol. Jenže na webových stránkách klubu hned dostal několik uklidňujících reakcí, že se tleskalo opravdu všem. A to je možná největší kouzlo nejen tohoto výjimečného večera, ale celé letošní extraligové sezony.
