V onen významný den, totiž v sobotu 17. 11., se večer v Baráčnické rychtě na Malé straně konala ještě zvláštní dvojnásobná narozeninová oslava. Tím prvním důvodem byla oslava čtyřicetileté existence Hucul Clubu, tedy spolku nadšenců, kteří od roku 1972 usilovali o záchranu již vymírajícího plemene huculských koní. A tím druhým důvodem byla narozeninová „párty“ v předvečer 87. narozenin Otakara (Ralfa) Leiského, který mnohé přítomné překvapil svou svěžestí tělesnou i intelektuální a rétorickou. Nezasvěcený čtenář by se mohl podivovat, jak se k sobě hodí koňské a lidské výročí? Nuže, bez Otakara Leiského by nebyl Hucul Club a patrně už ani huculští koníci, které toužil zachránit a zachovat i za cenu velkého vlastního nasazení. Toto plemeno totiž pochází z Podkarpatské Rusi, která kdysi patřila do „našeho“ Československa a Otakar Leiský si předsevzal nadále je chránit a najít pro ně uplatnění v moderním světě, aby nebylo chováno jen jako exponát zoologických zahrad.
Že Hucul Club slavil, to ukazuje, že se původní záměr podařil. Nejen že se huculští koníci mají čile k světu například na své domovské farmě na Zmrzlíku na okraji Prahy, ale také v mnoha soukromých chovech, kde přinášejí radost svým majitelům (a asi zvláště jejich dětem). Také záměr huculského koně nově využívat, se uskutečnil: vedle spíše rekreačního, turistického či westernového ježdění začal být huculský koník využíván pro hippoterapii. I když tato metoda rehabilitace u nás zpočátku narážela na nedůvěru, v poslední době spíše na ekonomickou náročnost a starosti s tím spojené, jsou dnes již neoddiskutovatelné její účinnost a přínos.
Datum oslavy čtyřicátého jubilea vzniku Hucul Clubu nepřipadl na státní svátek tzv. „sametové revoluce“ ani náhodou, ani nepřípadně. Nezávislé občanské aktivity za minulého režimu, byť chvályhodně zaměřené na ochranu přírody a krajiny, neměly zrovna snadný život. To poznal i Otakar Leiský, který již v roce 1958 zakládal naší první ekologickou organizaci, Sbor ochrany přírody Společnosti Národního muzea v Praze (od 1969 pod názvem Tis), a později, v roce 1972, pak ještě založil s několika přáteli i Hucul Club a složitě hledal, jak jej v nepříznivých politických poměrech někde zaštítit tak, aby mohl být naplněn kýžený záměr. Těch pokusů na hraně přežití muselo být více a tak není divu, že tento způsob značně nejisté existence, vedle jistě mnohých sdílených hodnot, svedl Hucul Club od počátku jeho bytí především s umělci z Šafránu, kteří se letošního slavnostního a vzpomínkového večera na Baráčnické rychtě ochotně a aktivně zúčastnili. A tak vedle několika veřejných gratulací zněla sálem country hudba v podání berounské skupiny Farmáři, Pražského pozdního sběru, ale zvláštní prostor a přijetí (které nebylo vždy náležitě ztišené) dostali slovutní písničkáři Bohdan Mikolášek, který neváhal na tuto příležitost přiletět až ze Švýcarska, Vladimír Veith a zakladatel Šafránu Jaroslav Hutka, se kterým si přeplněný sál s chutí zazpíval.
Početní gratulanti, radostní přátelé v publiku, ale i fakt, že zase v letošním roce Hucul Club odchoval několik hříbátek, dokazují, že Hucul Club je opravdu na koni. Ne že by neměl žádné starosti. Ale družina věrných přátel a spolupracovníků, široký okruh sympatizantů, chovatelské úspěchy, ale zvláště radost a zadostiučinění, že se podařilo uskutečnit před 40 lety směle rozjetý projekt a nadále jej rozvíjet, je jistě potěšujícím důvodem k oslavě. A ta se opravdu vydařila! Přidejme se třeba na dálku ke gratulaci i my a přejme si, aby se lidé, kteří v naší zemi o něco dobrého usilují, nenechávali přemoci lhostejností a nejrůznějšími překážkami.
